Než se však pustí do dalšího natáčení, vychutnává si úspěch, který sklízí jeho dvoudílný film Dukla 61. Snímek o tragédii v havířovském černouhelném dole, při níž v roce 1961 zahynulo přes sto horníků, odvysílala v uplynulém měsíci Česká televize. Jeho autor o něm mluví s velkým zapálením. Po fyzicky i psychicky náročném natáčení, kdy fárali ve skutečném dole, je z něho cítit úleva, hrdost na dobře odvedenou práci a hluboká úcta k Ostravsku a jeho obyvatelům, kteří si získali režisérovo srdce.
Z čeho jste měl větší obavy: jak Duklu 61 přijmou televizní diváci, nebo havíři?
Větší obavy mi asi dělalo, jak to vezmou havíři. Doufal jsem, že se jim film bude líbit, a modlil jsem se, aby neřekli, co je to za nesmysl. Ale to se naštěstí nestalo.
  |
Co na film říkali?
V Havířově jsme měli dvě premiéry za sebou, a když jsem přijel před kino, nevěděl jsem, co mám očekávat. Stála tam asi stovka havířů v uniformách, většina tak osmdesátníci, někteří z nich opravdu pracovali na Dukle a dívali se na mě jako na toho „hejska z Prahy“. Předstoupil jsem před ně a začal něco blekotat, pak začal film. Když skončil, viděl jsem, že jsou dojatý. Tekly jim slzy, hodně je to vzalo. Vycházeli ven a já sem tam zaslechl, jak se baví, že takový fáračky a helmu neměli, že v Dukle to vypadalo jinak… Jeden z nich mě pak venku chytl za rameno a povídá: „Pane režisére, pojďte si s náma dát panáka.“ Vytáhli lahve, dali jsme si pálenku a cítil jsem, že mají radost. Seděli jsme pak spolu až do noci a vyprávěli havířské historky. Bylo to úžasný.
Ve filmu jsou havířské hlášky a často pěkně pikantní výrazy… Měli jste v týmu někoho místního?
Ondříček jako Bezruč. Dukla 61 je mistrně natočená havířská tragédie, která se obešla bez patosu |
Měli jsme obrovskou kliku, že Martha Issová potkala Zdenu Miklušovou, maminku Roberta Mikluše, který hraje Edu Slonku. Jeho táta je horník. A Zdena se pustila do scénáře a každou větu nám „přeložila“. Postava Marthy v jedné scéně třeba říká: „Můžeš jí vysvětlit, ať se neplete do věcí, po kterých jí nic není?“ A Zdena na to, že takhle by to neřekla, zamyslela se a vzešlo z toho: „Ať se nesere, po čem je jí hovno.“ Robert občas přišel s hrozně sprostejma výrazama – a i já jsem měl obavy, jestli to na Českou televizi není už trochu moc. Michal je ale natolik osvícený producent, že nám dal naprosto volnou ruku.
Součástí natáčení byl tedy i takový kurz „ostravštiny“?
Zdena Marthu učila ostravský přízvuk. Zkoumali jsme, jak to v dolech v roce 1961 vypadalo, a zjistili jsme, že to byl jazykový babylon. Pracovali tam lidi z Polska, Maďarska, Slovenska, ale i z Prahy – a vznikla z toho taková zvláštní splácaná řeč. Proto i ve filmu mluví každý jinak.
Povídal jste si i s dnešními horníky? Jaký mají život?
Trošku smutnej. Pracují pořád v dolech, ty se ale pomalu zavírají a jedou jen v udržovacím provozu. Je tam cítit zašlá sláva. Oni jsou ale na svou profesi pořád hrdý a jsou hrozně pracovitý. Obdivuju je, že i když průmysl už skončil a region se potýká s mnoha problémy, nevzdávají to.
