Lidovky.cz: Ve Vršovickém divadle MANA měla premiéru hra Dva na houpačce Williama Gibsona. Je to hra poměrně známá, byla zfilmovaná, a v USA dokonce nominovaná na Oscary. Vy v ní hrajete roli, kterou v Americe hrála Shirley MacLaine a u nás Libuše Šafránková. Není svazující navazovat na zrovna taková dvě jména?
Záměrně jsem zatím neviděla ani film, ani českou televizní inscenaci, abych mohla postavu Gity sama objevovat a nebyla ovlivněná již existující verzí, i když obě jsou velmi lákavé. Navíc k sehnání je pouze ten americký film a bez titulků, podívám se určitě alespoň na část, až si budu jistá, že už mám o „své“ Gitě jasnou představu. Jsem zvědavá, jestli bude naše verze podobná, ačkoli my jsme děj posunuli do současné doby.
Lidovky.cz: Mohlo by se stát, že až to uvidíte, řeknete si: „Tohle je dobré, to tam přidám?“
Toho jsem se právě bála, abych se něčím nenechala příliš ovlivnit. Hlavně aby se nestalo, že si řeknu: „Ježišmarja, ona to tak skvěle hraje a já to dělám asi úplně blbě!“ Ale věřím, že mi to může ukázat nějakou drobnost, kterou já v některé situaci přehlížím, v téhle hře slova plynou, ale mezi nimi jsou různá tajemství.
Lidovky.cz: Dva na houpačce je hra o lásce, o jejím hledání, o jejím prožívání. Co přesně láska znamená pro vás?
Je to takové synonymum k mému současnému životu. Ten je šťastný, naplněný, dobrodružný. Po boku mého muže, mých dvou malých holčiček, mých přátel a mé maminky cítím spoustu lásky kolem sebe.
Týna Průchová3. května 1983
|
Postavy Jerryho a Gity mají tuhle životní fázi teprve před sebou. Tedy snad, oběma jim dost fandím. Ani jeden z nich to nemá jednoduché, musí oba nejprve najít sami sebe a být k sobě i k druhému úplně pravdiví. Ale jejich setkání je pro oba životní záchranou, je to láska, v které jeden druhému nastaví zrcadlo a to oba změní.
Láska partnerská, která má trvat, ale většinou není jednoduchá, málokdy se v životě stane, že by ve vztahu nebyl v průběhu let žádný zádrhel. Většinou se nějaká těžkost objeví, ale pokud spolu umíme mluvit a nemáme pocit, že tomu druhému nemůžeme všechno říct, jsme snad na dobré cestě.
Lidovky.cz: S Ondřejem Černým hrajete ve hře Dva na houpačce sami dva. Je pro vás jako herečku lepší, když je celá hra jen o vás dvou a jste na scéně pořád, anebo je lepší, když je herců víc, a tak máte možnost na chvíli zmizet, odpočinout si, schovat se za jiné?
Je to mnohem náročnější, když není možnost dát si na chviličku pauzu, přenechat další dějový posun kolegům a s novou energií pak vstoupit do další scény. Musím s energií jinak hospodařit, mnohem víc vnímat rytmus inscenace, který se ve dvou udržuje hůř. Na druhou stranu je to herecky mnohem intenzivnější. Nemáme šanci z role vystoupit, příběh prožijeme od začátku do konce, a můžeme tak zajít do větší hloubky a snad i pravdivosti postav. Budujeme si s diváky nějaké pouto a napětí od začátku do konce a jsme tím příběhem unášeni. Zkrátka je to asi v něčem náročnější, ale jsme tam naplno, a to je pro mne zážitek.
Lidovky.cz: Když vystupujete ve hře plné intenzivních emocí, v nichž strávíte celý večer, dá se pak po spadnutí opony z role snadno vystoupit a přepnout na vlastní život?
Ne úplně hned, musí to pozvolna odplout, musím se trošku oklepat. Po představení nikdy necítím únavu, adrenalin a příběh ještě chvíli doznívá. Ráda si dám pak malé pivo, s někým si ještě popovídám a vracím se tak zase do reality.
Ale nestalo se mi nikdy, že bych si ty emoce přenesla do svého života, baví mě si s nimi hrát na jevišti, ale nenechám se jimi pohltit. Na DAMU byl mým hereckým pedagogem v prvním ročníku Boris Rösner, který nás učil vytvořit si na čele jakési třetí oko, jímž budeme na jevišti sledovat sami sebe. To znamená, že i když se snažím pravdivě prožívat nějaké emoce na jevišti, pořád přece vím, že tam jsou i diváci a svoje jednání plně kontroluji.
Může se ale stát, že se v divadle věnujeme práci na nějaké postavě a v reálném životě prožíváme úplně stejné téma jako ona, třeba se ve hře řeší těžký rozvod a herec jím doopravdy prochází v reálu. To může být psychicky dost náročné. To se emoce po představení opouští asi hůř.
Lidovky.cz: Máte zkušenost z mnoha divadel v Praze i mimo Prahu, počínaje Národním divadlem přes A-studio Rubín, Meet Factory, Divadlo X10, Divadlo Letí, Městské divadlo Kladno, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Divadlo A. Dvořáka v Příbrami a konče třeba tady, v divadle MANA. Na kterou z těch štací vzpomínáte nejraději?
Všude jsem byla jako host, ale dvě sezony jsem strávila v Klicperově divadle v Hradci Králové, a na tu dobu vzpomínám hrozně ráda. Tehdy jsem poprvé od ukončení školy, po deseti letech na volné noze, začala zase někam patřit. Byl to krásný pocit mít divadelní domov a tehdy se v Hradci sešla skvělá parta napříč generacemi. Ale já vlastně žádnou špatnou zkušenost s kolektivem v divadlech nemám. Občas se vypráví, jak si někde kolegové dělají naschvály a třeba se pomlouvají, ale s tím jsem se zaplaťpánbů nikdy nesetkala. Mám štěstí, že pracuji s lidmi, které mám ráda.
Nicméně asi bych v angažmá nevydržela celý život, protože nestereotypnost mého života mi dost vyhovuje. Teď mám rodinu, dvě malé děti, které mi dávají pevnější životní náplň a dělá mi radost ráno vyrazit na dabing, poté na zkoušku třeba sem do Many, odpoledne po školce venku s dětmi a někdy večer zas s jinou partou a jiným divadlem odjet na zájezd. Ta rozmanitost mě hrozně baví. Moc se nezastavím a pořád někam přejíždím, ale jsem poměrně akční člověk, tak mi to vyhovuje. Můj muž (herec Matěj Anděl) je v angažmá ve Švandově divadle a neumím si představit, že bychom oba měli v divadle pevnou práci na plný úvazek. Někdo musí mít možnost říct: „Teď nemůžu, teď potřebuju čas na děti.“
Lidovky.cz: Máte zkušenosti i s filmovou a televizní kamerou. Co je vám bližší? Dvě intenzivní hodiny s publikem na jevišti, nebo natáčení ve stylu „klapka, jedeme, kousek a dost“ při natáčení?
Určitě je mi bližší divadlo. Šla jsem studovat divadelní akademii a chci se hlavně věnovat divadlu. Na jevišti se cítím dobře. Občas točím, ale nemyslím, že jsem natolik zkušená, abych nebyla víc nervózní než u divadla. Kromě natáčení pohádky Slíbená princezna, kde jsem měla hodně natáčecích dnů a točili jsme i v Chorvatsku, takže jsme se mohli s celým kolektivem a panem režisérem Pokorným lépe poznat, točím nejčastěji epizodní role. Nestihnu se tak seznámit s celým kolektivem, necítím se tam pak úplně uvolněně. Na jevišti je mi líp, je to i jiná práce.
Lidovky.cz: Není ale rozdíl v tom, že divadelní představení se odehraje za dvě hodiny, je pryč a ten večer už se nikdy nebude opakovat, zatímco na kameře film nebo seriál zůstane, je to trvalejší?
To je pravda, ale při natáčení se dojde do nějakého bodu kvality, která se natočí a už se s ní nedá hnout. Na divadle je každá repríza jedinečná, představení se pořád vyvíjí, vznikají nové věci, je to hodně živý proces.
Někdo mi nedávno říkal, že naopak radši točí, protože civilnější projev před kamerou je přirozenější, bez velkých gest a patosu. Já se ale cítím přirozeně na jevišti, kde si dovedu lépe představit, že se to všechno opravdu děje. U filmu kolem stojí spousta lidí ze štábu, nejsou ve tmě jako v divadle, kamera kousek od obličeje a my pak děláme, že tam nic z toho není a naopak, co není, tam jako je, protože to se tam přece potom dodělá. Tím myslím třeba, když v pohádce sledujeme z oken připlouvající loď na moři, ve skutečnosti tam nebyla ani loď, ani moře. Je to legrační povolání, když si to takhle představím.
Lidovky.cz: Už tu padl název pohádky Slíbená princezna, která se vysílala na Vánoce v roce 2016. Schytala tehdy docela velkou kritiku. Jak se s takovou kritikou srovnáváte?
Bylo mi to líto! Vůbec jsem to nečekala. Těšila jsem se, že to je taková hezká zbojnická pohádka. Pan režisér Pokorný po nás nechtěl, abychom byly urozené, spisovně mluvící pohádkové postavy, přál si, aby to bylo civilní, živelné, odvážné a divoké. Zdálo se mi, že v tom je ta pohádka zajímavá, ale… Neuspěla možná i proto, že šla do vysílání o Vánocích. A na vánoční pohádky je televizní divák strašně náročný. Úplně to chápu, jsem na tom stejně: mám svých pět oblíbených pohádek, které chci o Vánocích vidět, nic víc nepotřebuji. Ale věřím, že se Slíbená princezna některým lidem přece jen líbila. Že to není chyba pohádky, ale třeba i toho načasování. Já ji viděla asi třikrát, a pokaždé jsem si říkala: „Mně se prostě líbí.“
Lidovky.cz: Poslední Vánoce úplně brutální kritiku schytala pohádka Tři princezny. A to až takovou, že já být dospívající dívkou a adeptkou herectví – a v té pohádce vystupují hned tři –, tak končím kariéru, jak strašná smršť hejtů to byla.
Může to být velmi zraňující, zvlášť pro mladou herečku. Takové komentáře je lepší nečíst. Ještě dejme tomu přečíst si fundovanou kritiku, ale ne příspěvky a diskuze někde na internetu. Já tu pohádku neviděla, moje děti jsou ještě malé, tři a pět let, teprve začínáme s klasikou, jako jsou Tři oříšky pro Popelku.
Lidovky.cz: Kde se bere taková nostalgická touha vidět Tři oříšky pořád dokola, zatímco k novým počinům se dopředu přistupuje ve stylu: „No, tak se předveďte, ale určitě to bude blbý.“
Tři oříšky jsou vysoká meta, ta pohádka má vše co mít má a nic zbytečného navíc, je kouzelná a nepotřebuje k tomu žádné efekty, kromě šatů v oříšku. A co si budeme povídat, tady to kouzlo celé pohádky hodně dělá skvělá Libuška Šafránková. A jsme navíc ta generace, které Popelka připomíná dětství, proto se k ní také stále vracíme. Jako malá jsem milovala hru na Popelku, moje maminka jako zlá macecha musela z postele rozkazovat a já gruntovala. No vidíte, zkusím to navrhnout mým dětem, že je to príma zábava…
Ale kdo ví, možná pro naše děti nebo jejich děti bude už Popelka stará pohádka, neakční a pomalá.
Lidovky.cz: Na co vůbec koukáte ráda vy, jaká jste divačka?
Teď mám málo času sledovat cokoli. Hodně pracuju, hodně trávím čas s dětma a večer, když nehraju, je krátký i na to všechno nachystat na druhý den. Jinak mám moc ráda poetické, pomalejší, napínavé, neakční filmy. Třeba Tarkovského. Českou a francouzskou novou vlnu. Ale taky starší české komedie, Světáky umím nazpaměť. Nové filmy moc nestíhám, do kina se dostanu jen málokdy. Miluju ale taky dobré detektivky, jako je švédská detektivní série Most.
Doufám, že stihnu dokoukat všechny mezery, které v kinematografii mám. To je jako s knihami – pořád mám knihovnu plnou knih, které jsem ještě nestihla číst. Mám pocit, že se to za jeden život, když ho chci i nějak aktivně žít, prostě nedá stihnout.
Lidovky.cz: Čím to, že jste se vydala na hereckou dráhu?
Začalo to jednoho léta v dětství, kdy jsem dostala diktafon a trávila prázdniny na chalupě na Šumavě nahráváním pohádek, příběhů, hororů, písniček a všeho možného. A tehdy mě maminka přihlásila na konkurz do Dismanova rozhlasového souboru, kde se kromě rozhlasové práce nebo dabingu děti věnují i divadlu. Přijali mě, takže s Dismančaty jsem k divadlu přičichla a pochopila, že mě naplňuje a vzrušuje. Můj tatínek, který byl herec, mě od toho zrazoval, ale odradit mě se mu nepodařilo. Možná jsem se na DAMU vydala i proto, abych mu ukázala, že to zvládnu, že to dokážu.
Lidovky.cz: A teď jste herečka a v divadle MANA vystupujete i v představení Krakatit, které je vzhledem k situaci ve světě aktuální. Vnímají diváci, že to není jen sto let staré Čapkovo dílo, ale vypovídá i o současnosti?
Vnímají. Když se podaří, že uvedení inscenace rezonuje se současným děním, je to vždycky poznat. Hrajeme zde také inscenaci Čapek, která diváky přenese do předválečného období. A nedávno po představení stáli ve foyer nějací lidé a jeden pán říkal: „Do divadla chodím hodně a pořád si říkám, že tam nikdy nehrajou nic aktuálního. Tak tady jo.“ Bylo to mrazivé. A taky se stává, že se nazkouší nějaká inscenace, která začne rezonovat s pozdějšími událostmi, až nějakou dobu po premiéře. Přijdeme do divadla hrát a řekneme si: „A je to tady, ono se to teď děje…“ A inscenace získává nové významy. To jsou taková kouzla.
