LN Třicet let jste překládal jednoho autora, který své hry psal v různých obdobích života a tvůrčího vývoje. A k tomu vy sám jste také stárl a vyvíjel se. Jak jste se s tím vším dokázal popasovat?
Je to náhodná shoda, ale stejně jako Shakespeare jsem začínal s komediemi. S režisérem Karlem Křížem a se Snem noci svatojánské, což byla ohromná škola, to je z překladatelského hlediska snad nejtěžší komedie. Když jsem se pak pustil do tragédií – první byl Othello – v podstatě jsem se učil nový jazyk. Tam zaleží na miligramech významových odstínů, aby se emoce vyjádřily správně. Naštěstí jsem překládal stále víc, a tím pádem se mi ozřejmovaly skryté vazby, které nejsou patrné na první pohled. Je to, jako když lezete na horu a pak vidíte přes sousední kopec a pak ještě dál. V té krajině se pohybuji svobodně a poznávám, kde ozvěnou zazní jaký sonet, to jsou ty podzemní významové proudy, které celým dílem protékají. U některých překladů jsem pak dělal úpravy na základě divadelní zkušenosti. A také překladatelské, protože když třeba přeložíte Hamleta, tak víte něco víc a najednou vám leccos objeví v jiném nasvícení. Tak to má být, ale je to pomalý proces.
LN Veřejnost stále vzrušuje otázka Shakespearovy identity, zda své hry napsal, či ne. Vždyť je to podružné, on je něco jako suma vědomostí, univerzum. Ale proč se tímto fenoménem, šifrou nestal třeba Lope de Vega?
Ta otázka je zajímavá, protože v té době Anglie a Španělsko byly dvě evropské mocnosti a katolické Španělsko bylo větší a chtělo Anglii porazit. A první divadla byla v Londýně a Madridu. Lope de Vega toho napsal mnohem víc než Shakespeare, ale jemu se podařilo překročit hranice, které Vega nepřešel. Vezměte si Cervantese a jeho Dona Quijota a Sancho Panzu – to jsou úžasné figury a výkon rovnocenný Shakespearovi. Jenomže Shakespeare má také svého Sancha – Falstaffa. A navíc vytvořil spoustu jiných postav archetypálního významu – Hamleta, Shylocka, Macbetha, Leara, Jaga, Richarda III., Rosalindu, Violu, Ofélii, Desdemonu nebo třeba Learova šaška. Tuhle univerzalitu postav a života Lope de Vega nemá. Navíc to, co Shakespeare dokázal udělat s řečí, nemá obdoby. A to je druhý důvod, proč přežil. Pak jsou také příčiny vnější – Španělsko se mocensky ani kulturně tolik neprosadilo jako britské impérium. A i když o své mocenské postavení zčásti přišlo, zůstal tu jazyk a panství si udržel. Angličtina je dnes jediný zbytek britského impéria a je to současná lingua franca. Jsou tu i faktory politické. Z Anglie se šířila demokracie a Shakespeare, který se hrál v Evropě, nabíral politické významy a svým způsobem byl vlajkou demokracie a národní emancipace.
Překladatel, esejista, pedagog Martin Hilský Od roku 1982 se Martin Hilský systematicky věnuje Shakespearovým překladům. Academia nedávno vydala v jeho převodu všechny Shakespearovy hry a básně v jednom svazku s názvem Dílo Williama Shakespeara. Poprvé tak u nás vychází celý shakespearovský kánon v překladu jediného autora. Obsahuje 38 her rozdělených podle žánrů (komedie, historické hry, tragédie, romance) a všechny Shakespearovy básně (Venuše a Adonis, Znásilnění Lukrécie, Fénix a hrdlička, Sonety). Již předtím vyšly eseje ke hrám s názvem Shakespeare a jeviště svět a souběžné vydání obou knih je zcela unikátní. |
LN Anglicky mluví větší část světa. Ale půlka mluví hatmatilkou a v různých zemích se začínají angličtiny lišit. Nedojde k tomu, že za pár let bude celý svět mluvit anglicky, ale nebude si rozumět?
Je to možný scénář, ale neviděl bych to tak katastroficky. Angličtina je na to zvyklá a má různé varianty. Vzdělání může sehrát pozitivní roli, ale asi nebude stačit na jiné tlaky, které jsou čím dál horší. Mnozí lidé, kteří se domluví jiným jazykem, si připadají hrozně světově. Ale ono není tak důležité, kolika jazyky mluvíte, ale co říkáte.
LN Inflace slov je ale průvodním jevem současnosti. Dá se s tím ještě něco dělat?
Nejsem obrozenec, ale na řeči mně záleží, protože je to myšlení. Lajdácká, pokleslá řeč vždy signalizuje úpadek myšlení a cítění. Nechci být purista, který by za každou cenu chtěl držet korektní řeč, její přirozenost nelze přemáhat. Ale to, o čem mluvíme, je devalvace řeči a s tím je spojená devalvace myšlení, bezobsažnost. A o to jde, ne o slovíčka. Mluvit a mluvit a zamořovat svět slovy je hrůza, s kterou se potkáváme na veřejnosti, v politických kruzích. Měli bychom pěstovat ekologii řeči, protože zamořovat svět prázdnými slovy je stejné, jako když ubývá vzduchu.
LN Vraťme se zase k Shakespearovi. Vyprázdněná řeč s ním souvisí, ale mě vždy udivovalo, jak přesně a současně uměl vylíčit mechanismy moci. Objevil vám v tomto směru něco nového?
I proto, co říkáte, mě opravdu těšilo překládat Richarda III. nebo Jaga. A hodně mi to dalo. Já ty dnešní Jagy poznám na sto honů, vidím do nich. A co jich je. Té řečové manipulace, těch drobných podrazů, lží a polopravd. Hry s těmito padouchy vlastně vůbec není třeba aktualizovat. Teď jsem pro rozhlas připravil pořad – bude se vysílat 16. září a jmenuje se Anály zla aneb Shakespearovi padouši. Napadlo mě, že by na toto téma mohla vzniknout i kniha.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN U nás jsou léta vžité překlady Saudkovy, Sládkovy a i ten největší ignorant někdy slyšel „Být, či nebýt“ nebo „Mor na ty vaše rody“. Neměl jste strach nabízet jiné podoby těchto okřídlených veršů?
Měl. Je to problém. Mimochodem Být, či nebýt je rytmická chyba, protože pak to není ten jamb, který to má být. Ale někdy je zase chyba chtít být za každou cenu jiný. Saudek některé věci přeložil geniálně a některé ne, třeba jazykový humor je u něj archaický a lidové postavy až příliš lidové.
LN Věnoval jste Shakespearovi mnoho sil a let, nebylo vám líto, že jste kvůli němu zanechal jiné autory?
Ne. Začínal jsem jako překladatel moderní literatury, i proto mě Karel Kříž oslovil, abych se pustil do Shakespeara. Když se zabýváte současnou literaturou, poznáváte sice neznámý terén, ale je tam spousta slepých uliček a to se hned nepozná, takže třeba ztrácíte čas a zprvu si to ani neuvědomujete. A řídíte se jen intuicí opřenou i o jistou lidskou a profesionální zkušenost, nic jiného nemáte. Naproti tomu Shakespeare – to jsou hry a texty prověřené mnoha staletími, která hodně znamenají. Objevil jsem také, že překládat Shakespeara mi dává tvůrčí svobodu.
LN Ale může někdo přijít a říct – pane, proč překládáte něco, co už bylo přeloženo, já chci a mně stačí jen jeden překlad.
Jistě. Jenže ten není a nikdy nebude možný. A tak člověk přispívá do plurality překladů, čas s nimi něco provede a ty převody mají různou životnost. Můžete také namítnout – jeden autor a tolik je na něj lidí. Ale překlady zase umožňují žít Shakespearovi, díky nim je stále mladý. Neustále mu vymýšlíme nový kostým, nejen my překladatelé, ale také režiséři, čtenáři, diváci. Každý akt vnímání Shakespeara je akt tvůrčí. On to sice všechno napsal, ale není jediný, kdo generuje významy. Vezměte si například scénu ve hře Marná lásky snaha, kdy přicházejí na karneval Rusové. V době, kdy jsme byli okupováni ruskou armádou, rezonovala ta scéna jasně srozumitelným politickým významem, který je v Anglii nemyslitelný. Čili kulturní sémantika s ním spojená je nesmírně zajímavá a nasycuje se vším. Tím dochází k recyklaci velkých autorů a umělců a oni se vracejí. A není to vnímáno jako něco zbytnělého, ale naopak jako něco, co dává nový život a tvoří civilizaci.
LN Byl jste někdy v koncích a nevěděl, jak dál?
Měl jsem propady, chtěl jsem od toho několikrát utéct, a to hned na začátku u Snu noci svatojánské a pak i u Marné lásky snahy. Měl jsem pocit, že to nepřelomím. Ta práce je těžká, vyžaduje soustředění a nelze od ní odbíhat, aspoň já to nedokážu, ale když se povede, je to velké uspokojení.
LN Jsou vám některé hry protivné?
Nemohl bych říct, že tu hru nesnáším, ale mám problém s Jindřichem VIII. Říkám to s ostychem a nerad, ale mám pocit, že by to šlo napsat lépe. Raději bych řekl, které hry mě zaujaly. K mému překvapení s těmi nehranými a opovrhovanými historickými hrami jsem problém neměl, zaujaly mě třeba tři díly Jindřicha VI. Dodnes mě mrzí, že se tu vůbec nehraje, ani v kondenzované podobě. Myslím, že je o čem hrát. U Shakespeara je úžasné, že některé jeho hry, i když nejsou vrcholné, se najednou objeví v novém světle a některá vrstva rezonuje.
LN Mika Waltari napsal kouzelnou knížku o svém životě s Egypťanem Sinuhetem. Vy jste se Shakespearem strávil mnohem víc času. Nenapíšete o tom?
Přesně tuto otázku mi položil můj nakladatel a já o tom vážně přemýšlím. Že by to byl pohled do mé dílny. I s různými polemikami. Uvidím, jestli se do toho pustím, nejsem si jistý, zda by to čtenáře zajímalo.
