Název dua HLASkontraBAS, pokud bychom ho brali doslovně, trošičku klame. Hlas tu nestojí „proti“ kontrabasu. Kontrabasista a zpěvačka jsou spolu, vnímaví, citliví a vstřícní ke každé narážce toho druhého. Žádné předvádění se, natož souboj muzikantských eg. Ridina Ahmedová a Petr Tichý si postě hrají s tóny a zvuky. Nejde přitom o hru jen pro dva „zasvěcené“, je snadné nechat se vtáhnout do děje. Platí to nejen pro koncerty – atmosféru invenční muzikantské komunikace se podařilo zachytit i na debutovém albu.
Ridinu Ahmedovou můžeme znát nejen jako zpěvačku, ale také coby zakladatelku a vedoucí projektu Hlasohled, pořádajícího hlasové dílny, koncerty, konference a setkání s lektory pro každého, kdo chce „objevit pestré a inspirativní přístupy k lidskému hlasu“. Petr Tichý patří k nejvytíženějším kontrabasistům zdejší nejen jazzové scény, spolupracoval či spolupracuje s kapelami Bran, Alvik, Paul Novotny Trio, NTS (Nejtek, Tichý, Smetáček), zpěvačkami Bárou Vaculíkovou, Feng-yün Song či Sylvií Krobovou, hrál i s Pavlem Hammelem. Absolutní sehranost dua by neměla překvapit, Ahmedová a Tichý se potkávají už dvě dekády, společně byli také členy projektu Floex.
„Nyní nazrál čas splnit si dávný sen, zkusit hrát autorskou hudbu jen takhle ve dvou, akusticky, čistou, obnaženou a bez obvyklého vystlávání dalšími doprovodnými nástroji. Také pro nás bylo důležité postavit celý projekt tak, abychom byli rovnocennými partnery. Tedy nikoliv zpěvačka a doprovod, ale dva nástroje, svobodně se pohybující ve společném hudebním prostoru,“ vysvětluje duo.
Jistě, jde o nadsázku, ale alespoň za malý komorní by vydali. Hraní ve dvou neznamená, že by muzice chyběla plnost, sytost a pestrost. Ahmedová a Tichý dosahují harmonické bohatosti použitím looperu – přístroje, který umožňuje i během koncertu natočit si živě postupně několik zvukových stop (melodické i basové linky, rytmus) a pak je podle potřeby pouštět třeba dokola, ve smyčce. Ridina Ahmedová, už tak čarující s výrazem, barvou hlasu a různými pěveckými technikami, si může během chvilky sama „navrstvit“ vícehlas, zpívat harmonie „sama se sebou“. Totéž platí pro kontrabas, který pak slouží jako rytmický, harmonický i sólový nástroj zároveň.
Práce s looperem by mohla svádět až k přesycení aranžmá. Ale i v tomto ohledu uhlídalo duo míru. „Naším cílem nebylo vytvořit co nejhustší kompozici, ale krajinu, do které by se člověk rád vracel,“ potvrzuje Petr Tichý.
Do hrátek hlasu s kontrabasem patří i fakt, že si nikdo, ehm, nehraje na žánry. „Škatulky jsou pro nás asi dost krátké. Děláme hudbu, která nás těší, jde o průnik našich světů,“ říkají Ahmedová a Tichý jedním dechem.
Kdybychom chtěli muziku dua preparovat, třeba jen za účelem popisu alba, můžeme slyšet swingující, roztančenou jazzovou rytmiku, soulové hlasové koloratury, minimalistický rozvoj tématu a vůbec postupy soudobé „vážné“ hudby i ohlasy folkloru, často to vše zároveň. Jenže takové pitvání je stejně k ničemu, jako kdybychom chtěli zvlášť ukazovat jednotlivé barvy z obrazu. Výsledný hudební tvar zní zcela soudržně, v přirozeně plynoucích písních beze slov neodhalíte šev po nějakém křečovitém sešívání stylů. Při poslechu skladby Černým lesem můžete vidět míhající se stromy, stačí trocha fantazie.
Kompozicím nechybí ani nepodbízivá melodická chytlavost. Posluchačská vstřícnost přitom nijak nepřekáží svrchovanému muzikantskému kumštu. Naopak. Díky profesionální erudici si mohou Ahmedová a Tichý dovolit onu odlehčenost i v pasážích filigránsky propracovaných, náročných na interpretaci. Mezi hlas a kontrabas se vejde spousta detailů, které udrží pozornost při opakovaném poslechu, i spousta čiré radosti, která nadchne už na poslech první.
