V češtině mu právě vychází román Vedlejší účinky života. Rozhovor poskytl u příležitosti červencového Měsíce autorského čtení, kde vystoupil.
LN Máte doktorát z jaderné fyziky. Co vás přitáhlo k psaní?
Půlku života jsem prožil v komunismu, půlku žiju v něčem těžko definovatelném. Studoval bych radši filozofii, ne fyziku, ale filozofie tehdy znamenala marxismus. Spousta mých generačních druhů si vybrala vědecká studia, aby si udrželi odstup od ideologických tlaků, aby byli aspoň na intelektuální úrovni na komunismu nezávislí – a myslím, že tak tomu bylo i v jiných východních zemích. To, že nemůžu dělat nic jiného než psát, jsem pochopil v šestnácti letech, když jsem si přečetl Dostojevského. Byl to šok a následovaly další šoky: Kafka, Shakespeare, Cervantes. Během dospívání jsem toho hodně přečetl a začal jsem psát povídky. Teprve pak jsem vystudoval fyziku. Ale pořád jsem myslel na psaní.
LN Jsou vám ta někdejší studia jako spisovateli dnes k něčemu? Inspirují, komplikují, otvírají nové pohledy na věc?
Těžko říct. Jsme výslednicí určitých nepozorovatelných vlivů, vstřebali jsme všechny zkušenosti, jimiž jsme prošli. Studium kvantové fyziky a seznámení se s Gödelovými teorémy mě paradoxně zbavily racionalistických iluzí a potvrdily, co jsem tušil: že prostřednictvím vědy se nedá svět plně pochopit. Na druhou stranu, fyzika rozvíjí v člověku představivost a myšlenkovou ukázněnost. V tomto ohledu mi možná pomohla.
LN Překládáte do rumunštiny Eugéna Ioneska. Jaký je to pocit, vracet světoznámého Rumuna z francouzštiny do jeho rodného jazyka?
Ioneska jsem překládal spolu se svým přítelem Vladem Russem. On je výborný znalec francouzštiny – já mám zase jistou zkušenost s divadlem. Je zajímavé, jak je Ionesco rumunský a současně francouzský. Silně ho ovlivnili jak klasici, třeba Ion Luca Caragiale, tak avantgarda, ze které vzešel třeba Tristan Tzara. Ale duch, v jakém se vyjadřuje, je hodně francouzský. Při překládání Ioneska jsem musel být současně Rumun i Francouz. Byla to taková zkouška ze schizofrenie.
LN Co vás na Ioneskovi baví?
Ionesco je v první řadě velký básník. Na úrovni slova, ale hlavně na úrovni vidění světa. Nálepka „absurdní divadlo“, kterou bývá automaticky označován, je chudičká a zavádějící. Jenže toho klišé se lze těžko zbavit.
LN V češtině právě vychází vaše kniha Vedlejší účinky života. Jaké „vedlejší účinky“ má život?
To, že mi Vedlejší účinky života vycházejí v češtině, mě těší víc, než si dovedete představit. Je to polyfonní román: zaznívají v něm čtyři hlasy, mezi nimi i hlas autisty, člověka, který pohlíží na svět jinak, než jsme zvyklí. V románu se dále objevují úryvky z projevu jednoho matematika, přijímaného do Rumunské akademie. Právě pro něj jsou pocity jen „vedlejšími účinky“ organizované hmoty, života. Z pohledu vědy může být náš vnitřní svět opravdu takto vnímaný, je to podivná ironie. Ovšem všechny čtyři postavy, zapletené do společného dobrodružství, svůj příběh prožívají náruživě. V textu dochází ke čtyřem výbuchům „vedlejších účinků života“. Každý je jinak komický, směšný, groteskní, fantastický a tragický, až do krajnosti. Co do počtu stránek je autistův hlas sice nejmíň slyšet, zato dává románu základní tón. V poslední kapitole říká: „Jak je to možné, že já jsem zrovna já?“ To je otázka, kterou jsem si ustavičně kladl.
LN A jaké jsou hlavní účinky života?
Hlavním účinkem života je smrt. Samou podstatou života, jeho jádrem je nenávratnost, úpadek, zánik. Pronásledovala mě myšlenka, co by se stalo, kdybychom se z této nenávratnosti mohli vymanit: kdyby se náš život nějakým zázrakem stal návratným, kdybychom se mohli vrátit k určitým rozhodnutím a dělat stále nová, donekonečna procházet různými variantami, vytěžit celé pole možností. Co by se stalo? Naše vědomí by odumíralo, až by se úplně rozplynulo, dočista bychom zdětinštěli. Před časem jsem o tom napsal divadelní hru Planeta Mars. Smrt, nenávratnost vlastně umožňuje vědomí. Hlavním účinkem života je tedy vědomí. Řekl to i Descartes.
LN Co se vám vybaví, když se řekne „život za Ceauseska“?
Ponížení, fronty, zima, tma, hlad, lež, zbabělost, určitý druh hlouposti, rádio Svobodná Evropa, knihy, hudba, české, švédské a ruské filmy ve filmotéce, vtipy, jaké se už nikdy nevymyslí, otřesně naivní iluze, pitky, báječné noci, mládí.
LN Jak se žije v Rumunsku dneska?
Někteří si žijí dobře, většina žije špatně. Hodně Rumunů odešlo na Západ, snad přes devět milionů. Po Syřanech máme zřejmě největší počet emigrantů – a to jsme k tomu ani nepotřebovali válku. Je to důsledek korupce, která se šíří ve společnosti jako rakovina, pěstovaná zlodějskými a tupými, naprosto nezodpovědnými politiky, kteří postrádají smysl pro čest a nejsou schopni mít nějakou dlouhodobější perspektivu.
Jediná dobrá věc je svoboda. Ta je mimořádně důležitá – aspoň pro mě. I dnes znovu prožívám pocit svobody, který jsem měl jednadvacátého prosince 1989, kdy jsem vyrazil do ulic provolávat: „Pryč s Ceauşeskem! Pryč s komunismem!“
LN Neuvažoval jste někdy, že byste odešel v Ioneskových stopách?
V Paříži jsem si začátkem devadesátých let udělal doktorát. Většina mých rumunských kolegů tam zůstala, já jsem nechtěl. Nebylo pro mě myslitelné, že bych psal v jiném jazyce než v rumunštině. Nezapomeňte, že Ionesco byl poloviční Francouz, jeho mateřštinou byla ve skutečnosti francouzština, rumunsky se naučil až později. Také můj způsob cítění a myšlení je ďábelsky spjat s rumunštinou. Rumunština je jako moje játra – nepříliš zdravá, ale pořád ještě slouží. Transplantace jater mě nikdy nelákala.
LN Češi mají o rumunské literatuře po roce 1989 dost matný pojem. Jak je to naopak – rezonuje česká literatura posledních třiceti let u vás v Rumunsku?
Bohužel moc ne. A připadá mi divné, že nemáme zájem o země, s nimiž máme společnou zkušenost, jak historickou, tak duchovní. Že nakladatelství, aby přežila v tísnivé hospodářské situaci, v jaké jsme, jsou nucena vydávat téměř výhradně bestsellery, tedy věci literárně slabší. Vyrobte v Česku nějakého Dana Browna nebo Paula Coelha – a bude okamžitě přeložen do rumunštiny! Anebo radši ne.
