Hořká cena za sladký úspěch. Snímek La La Land sklízí chválu i Zlaté glóby

Damien Chazelle na sebe upozornil vynikajícím bubenickým thrillerem Whiplash z roku 2014. Ve snímku La La Land zpracovává jinou metodou totéž téma: co je nutné k tomu, aby umělec skutečně uspěl ve svém oboru.

Hrdina snímku Whiplash se mezi jazzovou špičku prodíral peklem, jež předčí vojenský dril, téměř doslova obětoval umění život. V La La Landu není průběh takhle drastický, ale sdělení, adresované tentokrát širokému publiku, je podobné: umění na vrcholné úrovni vyžaduje spoustu dřiny a odhodlání bez jistoty, že se to všechno nakonec vyplatí. A není prakticky slučitelné s naplněným partnerským vztahem. To je samozřejmě odklon od klasického romantického scénáře, kde by se umělecký úspěch snoubil s osobním štěstím: přitom DamienChazelle diváky touto konvenční cestou vědomě dlouho vede.

Přežije-li něco z La La Landu trvaleji i po udělení letošních výročních filmových cen, bude to zcela jistě vzpomínka na jeho úvodní sekvenci. Na ucpané losangeleské dálnici se rozvine impozantní „flash mob“, kdy se z naštvaných řidičů aut stanou tanečníci, a kam oko dohlédne, tam se odehrává jedna velká párty. A za moment už zase všichni sedí ve svých autech – včetně hlavních hrdinů adeptky herectví Mii a klavíristy Sebastiana, které skvěle hrají Emma Stoneová a Ryan Gosling.

Senzace na začátek. Strhující úvodní scéna snímku La La Land roztančí ucpanou dálnici.

Jazz není mrtev

Podobně rozverná je celá první část filmu, v níž se Mia a Sebastian nejprve navzájem rozčilují, aby se následně do sebe upřímně zamilovali. La La Land je v této fázi zručnou a zábavnou poctou klasickému muzikálu. Znalci žánru upozorňují, že více než z těch hollywoodských tu Chazelle vychází z děl francouzského režiséra Jacquese Demyho, zejména z filmu Slečinky z Rochefortu z roku 1967. A znalci díla Damiana Chazella k tomu dodávají, že stopy vedoucí k rozmáchlému La La Landu lze najít už v režisérově studentském muzikálovém filmu Guy and Madeleine on a Park Bench. V každém případě důkaz toho, že děj z roku 2016 lze odehrát v estetice klasických muzikálů, je podán přesvědčivě.

Chazelle tím účinně přidává argument do debaty, která se v průběhu snímku rozvine: jestli je možné udržet při životě báječné umělecké formy, jejichž éra už zdánlivě pominula a které mladé publikum už údajně nemohou zaujmout. Azda je nutné je přizpůsobovat novým trendům, nebo zda se mohou zaskvět ve své původní podobě. Sebastian tuhle otázku řeší v oblasti jazzu, který bezmezně miluje: načas propadne ošidnému pragmatickému přesvědčení, že sny je třeba přizpůsobit realitě. Pravdu ale najde jinde. Také Mie trvá, než (díky Sebastianovi) zjistí, že jediná skutečně správná cesta k uměleckému úspěchu je nezapomínat na někdejší ambice.

Ve fázích bolestného „dospívání“ Sebastiana a Mii se toho v La La Landu mnoho nenazpívá. A když se muzikálová forma po časovém skoku znovu naplno navrátí, jsou z nich už poctivě úspěšní umělci, v nichž ale muselo zemřít cosi z původního optimismu a radosti. Jako by úplná spokojenost zkrátka nebyla v nabídce.

CHARTA 77