14. prosince 2018 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Houpací koně přišli s další dávkou ústecké romantiky

Houpací koně | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Houpací koně | foto: Tereza Kunderová

Osmé studiové album jedné z nejvýraznějších českých indie rockových kapel Houpací koně sice nese anglický název Desolation Peak, ale texty zůstaly jako vždy v češtině. Což neznamená, že by se na písničkách kapely oproti minulosti nic nezměnilo.

Temný výraz Houpacích koní, jehož dosavadním vyvrcholením bylo minulé album Kde jste mý přátelé dneska v noci (2016), zůstává na svém místě, zachází možná ještě dál. Kapele, jež své rodné Ústí nad Labem, které stejným dílem miluje jako nenávidí, už určitě zůstane navždy. Je součástí povahového založení tvůrců.

Hudebně je ale tento výraz vytvářen přece jen trochu jinak. Zatímco ještě před dvěma lety byli Houpací koně zcela jasně to, čemu se říká, dnes už poněkud zvetšele, „kytarovka“, jakkoli v jejich aranžmá měly syntetické zvuky svoje místo, dnes je elektronika postavena kytarám přinejmenším naroveň. Což se týká nejen zvukových ploch, ale i rytmů.

V některých písních přebírá počítačový tep hlavní roli a tam, kde rytmus udávají živé bicí, jsou i ony jakoby překryty výraznější digitální úpravou, než bývá u (našich) „kytarovek“ zvykem. Což se týká i řady míst v kytarových partech. Naproti tomu elektroniku vyvažuje poměrně výrazné využití akustické kytary, která ve spojení se „stroji“ nikdy nezklame.

Použijeme-li příměr z historie rockové hudby, Desolation Peak je vlastně pro Houpací koně, s jistou mírou nadsázky, podobný posun, jako když David Bowie v roce 1997 vydal album Earthling, na kterém rockové kytary propojil s tehdy aktuálními elektronickými experimenty.

To bylo samozřejmě před dvaceti lety, dnes už kombinace technologií a „rukodělné“ muziky nikoho nezaskočí, záleží vždycky na konkrétním provedení a na kontextu. A Houpacím koním větší podíl elektroniky svědčí. I proto, že se tímto mixem daří navodit industriální atmosféru města, se kterým je kapela neodmyslitelně spjata. Kombinace instrumentálního chladu a vřelosti v projevu zpěváka Jiřího Imlaufa je nesmírně sexy.

Dvě tváře Jacka Kerouaka

U Houpacích koní vždycky nejméně padesát procent celkového dojmu z každého alba, z každé písničky tvoří texty. Ne nadarmo je Imlauf i literátem, výborné sloupky měsíc co měsíc uveřejňuje v hudebním magazínu Full Moon a má za sebou i několik knih.

Jeho texty v sobě vlastně mají velkou míru romantiky. Autor ji ale nehledá v tradičních romantických tématech, jako je láska nebo příroda, ale právě naopak, ve věcech, které na první pohled romantické vůbec nejsou: laciná jídla z čínských bister, alkohol všeho druhu, balené cigarety, zaplivané nonstopy.

Není náhoda, že řada písní alba se buď přímo „odehrává“ v noci, nebo má vysloveně noční atmosféru. Právě ta romantickým proprietám svědčí nejlépe. Imlauf ovšem svoje texty píše a interpretuje tak, že není absolutně žádné pochyby o tom, co tu je prožité do morku kostí a co není...

Album Desolation Peak věnovali Houpací koně Jacku Kerouakovi. Což v kontextu výše řečeného dává smysl. Nikoli však v prvním plánu. Kerouac je sice díky románu Na cestě patronem všech tuláků (bez ohledu na to, zda opustili rodné město, nebo ne, tuláctví je spíše stav duše) a byl bezpochyby velkým romantikem.

Na druhou stranu se často opomíjí, že jako ještě poměrně mladý skončil coby do jisté míry zapomenutý alkoholik, naštvaný na celý svět. Takoví samozřejmě Houpací koně nejsou. Ale kdesi na pomezí těchto spisovatelových dvou tváří atmosféra Desolation Peak skutečně leží.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz