31. května 2017 13:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Hrabě Ory a Prýgl i Schnittke na Pražském jaru v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Inscenace Hrabě Ory. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Hrabě Ory. | foto: Národní divadlo Brno

65. operní panorama – týden od 22. do 29. května: Brněnské Národní divadlo uvedlo v pátek 26. května a v neděli 28. května v Mahenově divadle premiéry komické opery Hrabě Ory Gioachina Rossiniho v hudebním nastudování Roberta Kružíka a v režii Lenky Flory. Linie vokálních koncertů Pražského jara přinesla koncert Filharmonie Brno a Českého filharmonického sboru, kteří se sólisty uvedli rozsáhlou Faustovskou kantátu Alfreda Schnittkeho „Buďte rozvážní a bděte“, a matiné mladého českého basbarytonisty Borise Prýgla.

Oryho v Brně zachraňovali sólisté

Hrabě Ory s pařížskou premiérou v roce 1828 nepatří v odkazu čtyřicítky oper Gioachina Rossiniho (1792-1868) k těm nejznámějším. Přitom jde o rozverně pojaté juanovské téma zkombinované se zkouškou věrnosti. Zápletkou je anekdota z doby křižáckých výprav, kdy vyhlášený proutník hrabě Ory (vysoce posazený brilantní tenor) s partou svých kumpánů místo dobývání Božího hrobu využije nepřítomnosti rytířů a ve své soukromé „svaté“ válce dobývá city opuštěných paní a dívek na hradě hraběte z Formoutiers. Aby pronikl k srdci (nejen) jeho sestry, hraběnky Adèle (perlivý koloraturní soprán), žijící ctnostně spolu se svými družkami, které svým rytířům slíbily věrnost po dobu jejich angažmá v bojích s muslimy, použije lsti. Převleče se za poustevníka a v podzámčí si získá popularitu lidu jako rádce ve věcech lásky. Jeho páže Isolier (kalhotková mezzosopránová role) ovšem pod hraběnce Adèle touží také. Když je Ory svým vychovatelem odhalen jako nepravý poustevník, se svými kumpány se pokusí proniknout do hradu v přestrojení za jeptišky, které jsou prý na útěku před chlípným Orym. Tato finta Oryho sice nakonec vpustí do hraběnčiny postele, ale ukáže se, že ta už je obsazená jeho vlastním pážetem (které v jeho službách učenlivě pochytilo milostné praktiky svého pána). Do takto rozehrané partie se vrátí křižáci od Jeruzaléma a Ory si musí hledat další milostné dobrodružství jinde – už bez svého pážete, které zůstává u hraběnky.

O Rossinim, tomto mistrovi belcanta, je známé, že se nijak nerozpakoval „vykrádat“ sám sebe a plně to platí i pro tuto jeho předposlední operu. Zužitkoval v ní vskutku podařenou hudbu ze své o tři roky starší opery Cesta do Remeše, jejíž životnost byla limitována příležitostným účelem, pro který vznikla – korunovací francouzského krále Karla X. (U nás hostovala s Cestou do Remeše v roce 1999 v pražském Národní divadle göteborská opera v báječně vtipné režii Ravida Radoka.) Oryho psal Rossini na vrcholu své slávy pro Paříž hýčkán zdejší přízní - a zkombinoval v něm pěvecké efekty italského belcanta a až marnotratně hýřivou oslnivost svých melodií s vlivy opéry comique a francouzskou galantností – ostatně zpívá se francouzsky na vtipný text zkušeného libretisty Eugena Scribeho.

V brněnských podkladech je Hrabě Ory uváděn jako česká premiéra, což není přesné – Oryho u nás hráli už v Opavě v roce 1956, tehdy v překladu Vladislava Hamšíka. V Brně se rozhodli pro francouzský originál libreta s českými a anglickými titulky. Podobně jako v případě nedávné premiéry Donizettiho Poprasku v opeře v pražském Národním divadle se nabízí otázka, nakolik u konverzačních komedií tohoto typu striktně dodržovat současný (a ve většině případech opodstatněný i z hlediska reality globalizovaných sólistů praktický) trend uvádění oper v originále. Zvláště když v případě Hraběte Oryho existuje velmi dobrý překlad Jana Panenky z roku 1990.

Bez naší vlastní inscenační tradice Hraběte Oryho „referenční“ rámec této opeře u nás nastolil přenos z Metropolitní opery v roce 2011. Patří k nejlepším inscenacím v dosavadní desetileté éře tohoto nového operního fenoménu zejména díky kongeniálním výkonům trojice Diana Damrau, Joyce DiDonato a Juan Diego Flórez. I když si režisér tohoto nastudování Bartlett Sher podobně jako Lenka Flory v Brně pohrál s dobou děje opery, dokázal vykřesat další vtipné konsekvence z principu divadla na divadle, při kterém komediantská tlupa Rossiniho doby uvádí středověkou rytírnu o Orym. Taškařice to byla natolik vydařená, že se spontánně smáli i diváci v kině, a scéna, kdy se hraběnka, páže a Ory setkají v jedné posteli, byla tak eroticky dráždivá, svůdná, chlípná i veselá, že se nedá zapomenout.

Vedení brněnského Národního divadla svěřilo hudební nastudování dirigentovi Robertovi Kružíkovi a režii Lence Flory, která navrhla i scénu a kostýmy. Oba se v opeře teprve rozhlížejí. Jistě, každý musí nějak začít, Rossiniho hudebně a divadelně brilantní a vtipná opera ale pro ně byla úkol, který je zatím nad jejich síly. Robert Kružník jako violoncellista i dirigent a stále ještě student pražské HAMU sice sbírá zkušenosti s řadou našich orchestrů včetně PKF – Prague Pilharmonia, Filharmonií Brno nebo Janáčkovou filharmonií Ostrava, s NdB spolupracoval jako asistent dirigenta a jako druhý dirigent nepříliš vydařené Hubičky v hudebním nastudování Jakuba Kleckera, ale na vrcholného Rossiniho jeho jakkoli elegantní a dobře čitelná gesta zjevně nestačila. Orchestr při obou premiérách hrál pod jeho vedením nedbale, souhra hráčů se co chvíli sypala, ani intonačně nebylo vše zejména v sekci dřevěných dechových nástrojů v pořádku, nepříjemně čněly hluboké žesťové nástroje, smyčcová sekce byla rozmazaná a celkově zněl orchestr, ač v komornějším obsazení, těžkopádně a v doprovodných přiznávkách árií zbytečně hlučně. Pokud by takto probíhala zkouška, bylo by hodně často proč zastavovat a opravovat.

Lenka Flory za působení Jiřího Heřmana v pražském Národním divadle sice scénograficky spolupracovala s režisérem a choreografem Simonem Sandroni na inscenaci Donizettiho Nápoje lásky, nicméně Ory byl její první operní režií, při které si troufla i na výtvarnou složku, což nedělají ani ostřílení bardi. Uplatnila na tuto operu stejný princip jako v ne právě vydařeném Nápoji lásky – přenesla děj do jiné doby. Zasazení Nápoje lásky do 50.-60. let 20. století mohlo mít jakous takous oporu v italském filmovém neorealismu. Posun ze středověkého hradu v oblasti Touraine v době křižáckých válek do hotýlku 50. let minulého století uprostřed této vinařské oblasti Francie však zůstal jen vnějškovou, navíc krajně nepravděpodobnou ambaláží. „Rytíři“ neodjeli na výpravu k záchraně Svatého hrobu, ale podle klubových šál, dresů a šišatého míče patrně na utkání v ragby (proč právě na anglický, francouzskému naturelu vzdálený sport, nebylo zřejmé a režisérka případné naroubování tématu francouzsko-anglického antagonismu nijak nepoužila). Ory v obleku a blýskavé košili hlásá svá moudra po americkém vzoru do mikrofonů z improvizované kazatelny s reproduktory na střeše otřískaného obytného přívěsu s kýčovitou neónovou svatou soškou za oknem. Na nápadu s karavanem lze ocenit alespoň fyzičku sólistů, kteří nahoru lezou po žebříku a dolů sjíždějí po tyči jako hasiči při nástupu do akce. Na jevišti ale žádná „akce“ na takto efektní nástup nenavazovala.

Mají-li situační gagy v komedii typu Oryho fungovat, musí vyjít naprosto přesně. Je krajně nepravděpodobné, že Oryho nepozná jeho vlastní páže, když je za poustevníka „maskován“ pouze parukou s dlouhou „bítnickou“ patkou. Obě premiéry postihly technické komplikace - ohňostroj, kterým chce kazatel Ory coby kouzelník s trsajícím jogínem za zády ohromit venkovany, se při první premiéře rozzářil příliš brzy a při druhé premiéře zhasnutí všech světel nastalo dřív, než při bouřce vyhořely pojistky. Potíže provázely také záměnu hraběnky za Isoliera, když se v druhém dějství při chaotické změti přesunů nábytku v hotelové lobby nepodařilo postavit nad gauč lampu, která se kácela a prasklá žárovka neumožňovala využít efekt rozsvěcování a zhasínání, kdy Ory netuší, že místo hraběnky objímá Isoliera. Při druhé premiéře se ale ukázalo, že to je vlastně jedno, protože tato klíčová scéna, která v inscenaci MET vyvolávala takové bouře smíchu, byla jen nekonečným a nenápaditým zmatečným hemžením tří postav kolem gauče, podobně jako opilecká scéna domnělých jeptišek.

Inscenace Hrabě Ory.

Inscenace Hrabě Ory.

Jakkoli je lechtivé téma zkoušek lásky nadčasové, Lenka Flory nedokázala divadelními prostředky vysvětlit podstatu příběhu. I když uplatnila své choreografické zaměření a inscenaci se snažila co nejvíce rozpohybovat, ochudila Rossiniho operu o většinu vtipných situací a narážek. Drkotající kolo, společné focení, při kterém si dvě dívky nestihnou včas lehnout před shromážděnou skupinu, pád z kola, přeskakování otevřené přepážky pultu hotelové recepce, házení ubrusů a mávání ubrousky a lahvemi nad hlavou, vyklepávání prachovky na hraběnku a Oryho - to byly jen lopotně naroubované scénky bez provázanosti a point.

Přitom měla Flory k dispozici výborné sólisty. Byli to nakonec oni, kteří inscenaci zachraňovali, mnozí velice náročné belcantové party s perlivými koloraturami a pestrou škálou výrazu v nápaditých a skvostných melodiích a úchvatných ansámblech dokázali propojit s fyzickou mrštností a smyslem pro humor. První premiéře dominovala Kateřina Kněžíková s technicky suverénně zvládnutým partem, vyrovnaným oblým sopránem a šarmem. Part hraběnky Adèle jí perfektně „sedí“. Její kolegyně Jana Šrejma Kačírková, která tak excelovala v náročných hlavních rolích ostravského nastudování Donizettiho trilogie tudorovských oper, rossiniovskou odlehčenost a větší hereckou uvolněnost ještě hledá. V titulní roli, ve které Rossini tenoristy ve výškách rozhodně nešetří, alternují György Hanczár a Petr Nekoranec – tohoto prvního českého frekventanta Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře, absolventa Operního studia Bavorské státní opery a barcelonského vítěze jedné z významných pěveckých soutěží získala brněnská opera u nás jako první do divadelní role. Je však otázka, zda v takto nezvládnutém hudebním a režijním nastudování této opery a při rozsahu a náročnosti role Oryho nejen v áriích, ale především v ansámblech, nepřišla taková příležitost příliš brzy. Oba mladí sólisté jsou nesporně talentovaní, muzikální, disponují technicky dobře vedenými hlasy včetně výšek, nicméně kvůli menšímu objemu v ansámblech zejména vedle vyzrálých sopránů Kněžíkové a Šrejmy Kačírkové a nad příliš silně hrajícím orchestrem zanikali. Pro kalhotkovou roli Isoliera měla Václava Krejčí Housková při první premiéře plnější a barevnější hlas i herecky přesvědčivější charakteristiku zamilovaného teenagera než alternující Lenka Čermáková, kterou zejména v duetu s Orym zrazovala vyrovnanost rejstříků s ostrými výškami. Pokud se při první premiéře pokusili táhnout začátek opery Roman Hoza jako charismatický Oryho kumpán Raimbaud a v roli přísného Vychovatele Boris Prýgl svým hutným basbarytonem, jakkoli pro něj byl tento part přece jen hluboko, při druhé premiéře Igor Lošár a David Nykl takové vyzařování neměli.

Rossiniovský víkend obou brněnských premiér Hraběte Oryho doplnilo v sobotu na stanici Český rozhlas Vltava vysílání záznamu jeho Semiramidy z Bavorské státní opery pod taktovkou Michella Mariottiho v titulní roli s Joayce DiDonato, dnes spolu s Cecilií Bartoli asi nejlepší mezzosopránovou rossiniovskou specialistkou. I když je jasné, že možnosti v Mnichově jsou s těmi brněnskými nesouměřitelné, bezprostřední srovnání jasně prezentovalo, jak vzdálené bylo brněnské hudební pojetí Rossinimu stylu.

Objevovat dnešnímu publiku opomíjenou Rossiniho operu nad rámec zavedeného Lazebníka sevillského (kterého zanedlouho uvidíme v novém českém překladu Jaromíra Nohavici v Ostravě) je bezesporu žádoucí. Způsob, který zvolili v Brně, ale hudební i divadelní potenciál Hraběte Oryho poodhalil jen částečně díky některým sólistům. Na premiérách bylo sice plno, ale publikum reagovalo spíše jen vstřícně, než nadšeně. Reprízy ukážou, jestli se orchestr zkázní a inscenace se usadí natolik, aby výkony sólistů překlenuly handicapy režie, podržely celek inscenace a nasměrovaly Oryho k žádoucí komice.

Gioachino Rossini: Hrabě Ory.
Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie, scéna a kostýmy Lenka Flory, , světelný design Jan Komárek, pohybová spolupráce Anna Benháková, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Klára Roztočilová. Komtesa Adèle - Jana Šrejma Kačírková, Kateřina Kněžíková j. h., Isolier - Václava Krejčí Housková, Lenka Čermáková j. h., Alice - Tereza Merklová Kyzlinková, Andrea Široká, Paní Ragonda - Markéta Cukrová j. h., Jana Hrochová, Hrabě Ory: György Hanczár j. h., Petr Nekoranec j. h., Raimbaud - Igor Loškár, Roman Hoza, Vychovatel - David Nykl, Boris Prýgl, Vůdce družiny 1 - Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas, Vůdce družiny 2 - Serhij Derda, Petr Karas. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo, 1. premiéra 26. května 2017 19:00 h., 2. premiéra neděle 28. května 2017.

Hodnocení: 70 %

Boris Prýgl – další basbarytonový talent

Jako absolutní vítěz 50. ročníku karlovarské pěvecké soutěže v roce 2015 si mladý český basbarytonista Boris Prýgl, stále ještě žák Petera Mikuláše na bratislavské VŠMU, vyzpíval kromě celé plejády dalších cen i matiné na Pražském jaru. Tento renomovaný festival tak chvályhodně zachytil začátek kariéry našeho dalšího velkého pěveckého talentu, který už tři roky využívá Slovenské národní divadlo, kde se už uplatnil jako Mozartův Leporello, Basilio v Lazebníku sevillském nebo Don Ferrando ve Fideliovi a Pietro ve Verdiho Simonu Boccanegrovi.

Boris Prýgl si sice večer před pražsko-jarním matiné „střihl“ v Brně premiéru Rossiniho Hraběte Oryho, kde vytvořil Vychovatele. Jakkoli je tato role rozsahem spíše menší, předvedl, že má dost sil, technicky perfektně vedený a posazený hutný a báječně znělý basbaryton na to, aby zvládl i samostatný recitál s náročným programem. Na klavír ho citlivě doprovázela Jana Nagy-Juhász, která pro něj vytvořila empatickou a spolehlivou oporu.

V první části s (poněkud opotřebovaným a málo nápaditým) výběrem písní Antonína Dvořáka vedle Cigánských melodií především v Biblických písních zaujal detailním vypracováním výrazu a prožitkem jejich obsahu. V druhém, mozartovském bloku s árií Hraběte Almavivy Hai già vinta la causa zmítaného ve Figarově svatbě nejistotou Zuzančiny lásky, bych se dalo očekávat, že to ve Figarově odbojné árii Se vuol ballare a zejména v Leporellově rejstříkové árii Prýgl „rozbalí“, ale zůstal projevu uměřeného až příliš. Náznak „hry“ s diářem vytaženým z náprsní kapsy fraku byl málo. Své přednosti – dlouhé legatové oblouky s vyrovnaným tónem posazeným na dechu - mohl uplatnit v árii hraběte Rodolfa Vi ravviso z Belliniho Náměsíčné a vylehčený presto buffo kontrast v árii o pomluvě z Rossiniho Lazebníka sevillského.

Zcela zaplněné auditorium Martinů sálu na HAMU Prýgl nadchl a neskrblil přídavky, které rozhodně nebyly odpočinkové. Po Čajkovského Serenádě dona Juana, druhý a rozsáhlé árii Sorgete, sorgete Rossiniho Mohameda se rozloučil Vokovou árií Jen jediná mě ženy krásná tvář ze Smetanovy Čertovy stěny.

Boris Prýgl zpíval loni na znojemském festivalu Leporella po boku Adama Plachetky v roli Dona Giovanniho. Je dobře, že Plachetkovi nejen v Prýglovi, ale i v barytonovém oboru díky Jiřímu Brücklerovi nebo Lukášovi Bařákovi, ale i Svatoplukovi Semovi roste konkurence.

Pražské jaro - Martiné III.
Boris Prýgl & Jana Nagy-Juhász. Boris Prýgl basbaryton, Jana Nagy-Juhász klavír. HAMU, Sál Martinů, sobota 27. května 2017.

Hodnocení 85 %

Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy se na Pražském jaru prezentovaly odvážným programem. Zkombinovaly dvě kompozice rozsáhlé co do svého rozsahu i obsazení - Faustovskou kantátu Buďte rozvážní a bděte rusko-německého skladatele Alfreda Schnittkeho (1934-1998), premiérovanou na Wiener Festwochen v roce 1983 a uvedenou těmito soubory v Brně před dvěma lety, a Planety Gustava Holsta (1874-1935), kterými na sebe tento britský skladatel výrazně upozornil od dokončení této sedmidílné suity v roce 1916..

Textový základ Faustovské kantáty nevychází z Goetha, ale z knížek lidového čtení. Schnittke se zaměřil na „ohavný a děsivý konec doktora Fausta, jakého se musí každý křesťan vyvarovat“, jak už v Prologu předznamenává sbor. Připojí se k němu sólisté – mezzosoprán, na koncertě v podání barevného hlasu Kateřiny Jalovcové, podle zadání partitury amplifikovaný, výrazný kontratenor Jana Mikuška, tvárný tenor Richarda Samka a bas v podání barytonisty Romana Janála, pro kterého byl tento part přece jen příliš hluboko posazený, avšak vynikal srozumitelností deklamace německého textu. Po tři čtvrtě hodině líčení posledních epizod ze života tohoto učence dílo dospěje přes „ďábelsky“ vlezlou melodii tanga na explicitně drastický text s obrazem Faustova pokoje, kde je jeho mozek přilepený na zeď postříkanou krví, oči a zuby leží na zemi, jak s ním ďábel tloukl ode zdi ke zdi, k desáté části s ponaučením, aby lidé svou pevnou vírou odolávali řevu ďábla.

Text kantáty si však posluchači během koncertu kvůli tmě v sále přečíst nemohli. Třebaže je faustovské téma všeobecně známé, přece jen absence možnosti sledovat při vokální kompozici slova, která tvoří její základ, způsobuje značný handicap. Zatímco rudá, fialová, cihlová nebo oranžová světelná „show“ na stěnách kolem orchestru světelného designera Radima Uzelce byla nadbytečné a zcela postradatelná, titulkovací zařízení by výrazně napomohlo orientaci v díle.

Pro takto koncipovaný koncert se ovšem podařilo angažovat dirigenta navýsost povolaného –Dennise Russella Daviese, který se na Pražské jaro vrátil po dlouhých 25 letech. Alfreda Schnittkeho považuje za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století, jak řekl na tiskové konferenci před koncertem: „Je hluboký i zábavný, hraji ho a diriguji velmi rád.“ Díky svému širokému stylové zaměření s akcentem na soudobou tvorbu a zároveň na hudební divadlo (působí jako operní ředitel divadla v Linci) dokázal Davies dát Schnittkeho dramatické a instrumentačně mnohotvárné kantátě intenzitu kontrastů od napjatě ztišeného šepotu v pianissimu po drásavé výkřiky fortissima, srozumitelně také zvýraznil polystylovost a zvukovou rozmanitost díla tak, aby ho přitom stmelil do jednolitého oblouku. Brněnská filharmonie se předvedla jako velmi tvárné těleso, které dokáže i takové „složité“ hudbě dát jasný a srozumitelný obsah v mnoha variantách výrazu. Akustika zaplněného Fora Karlín však bohužel zvukově Český filharmonický sbor Brno příliš upozadila, zatímco sólistům nad rámec přiznaného mikroportu Kateřiny Jalovcové pomohlo amplifikované zesílení.

Forum Karlín bylo zcela zaplněné a uznalý potlesk svědčil o tom, že Schnittkeho faustovské poselství posluchače oslovilo.

Pražské jaro - Alfred Schnittke: Faustovská kantáta: Buďte rozvážní a bděte
Gustav Holst: Planety. Kateřina Jalovcová (alt), Jan Mikušek (kontratenor), Richard Samek (tenor), Roman Janál (baryton), Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. Dirigent Dennis Russell Davies. Světelný design: Adam Uzelac. Forum Karlín Praha, středa 24. května 2017.

Hodnocení 80 %

Brněnská filharmonie. Pražské jaro 2017.

Brněnská filharmonie. Pražské jaro 2017.


Inspirace na dny příští

Verdi (5/7) Seriál It. (1982). Zpracování životních osudů slavného skladatele (90 min). Hrají R. Pickup, G. Albertini, O. Antonutti, C. Fracciová. ČT art, čtvrtek 1. června 20:20 h (6. díl čtvrtek 8. června 2017 20:20 h.).

Pražské jaroBlas de Laserna: Trilogía de Tonadillas Escénicas. Forma Antiqva: Aarón Zapico – cembalo, Ruth Iniesta – soprán, Juan Manuel Padrón – tenor, Sebastià Peris – baryton. Rudolfinum – Dvořákova síň, úterý 30. května 2017 20:00 h.

Pražské jaroMaurice Ravel: Daphnis et Chloé, suita č. 2, Joseph Canteloube: Písně z Auvergne (výběr), Modest Petrovič Musorgskij / Maurice Ravel: Obrázky z výstavy. Orchestre de Paris, dirigent Thomas Hengelbrock, Kate Lindsey – mezzosoprán. Obecní dům – Smetanova síň, středa 31. května 2017 20:00 h.

Pražské jaroPierre Jodlowski: Respire, Anna Meredith: Koncert pro beatboxera a orchestr, Petr Wajsar: Zbývá jen píseň (nová skladba na objednávku Pražského jara). Orchestr Berg, členové vokální skupiny SKETY, beatboxer Peter Strenáčik, dirigent Peter Vrábel. Veletržní palác – Studio Hrdinů, čtvrtek 1. června 2017 20:00 h.

Pražské jaro – Iša Krejčí: Serenáda pro orchestr, Krzysztof Penderecki: Symfonie č. 7 Sedm bran jeruzalémských. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Krzysztof Penderecki – dirigent, Maciej Tworek (diriguje Serenádu I. Krejčí) – dirigent, Iwona Hossa – soprán, Karolina Sikora – soprán, Anna Lubańska – mezzosoprán, Adam Zdunikowski – tenor, Piotr Nowacki – bas, Sławomir Holland – recitace, Slovenský filharmonický sbor, Mátyás Antál – sbormistr. Obecní dům – Smetanova síň, pátek 2. června 2017 20:00 h., přímý přenos Český rozhlas Vltava.

Luigi Cherubini: Medea. Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna

Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Medea - Katarína Jorda / Ivana Veberová / Livia Obručník Vénosová, Giasone, velitel Argonautů, její manžel - Philippe Castagner / Paolo Lardizzone, Creonte, král korintský - Pavel Klečka / Nikolaj Někrasov, Glauce, jeho dcera - Petra Nôtová / Vanda Šípová / Monika Sommerová, Neris, Medeina důvěrnice - Jana Foff Tetourová / Barbora Polášková, 1. služka - Andrea Frídová / Radka Sehnoutková, 2. služka - Ivana Klimentová / Jana Piorecká, Tisander, Medeino dítě - Patrik Holeček / Michal Bořánek, Alcimenes, Medeino dítě - Oliver Noah Siala / Luboš Bořánek, Krejčí - Miro Bartoš / Martin Švimberský. Sbor a orchestr opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. Velké divadlo, česká premiéra sobota 3. června 2017 19:00 h.

W. A. Mozart: Kouzelná flétna. Záznam inscenace z festivalu na břehu Bodamského jezera v rakouském Bregenzu ze srpna 2013. V hlavních rolích: A. Durlovski, D. Schmutzhard, A. Reiter, N. Reinhardt a B. Bobro. Spoluúčinkuje Pražský filharmonický sbor. Orchestr Vídeňských symfoniků řídí P. Summer. ČT art pondělí 5. června 20:20 h., 150 min.

CNSO Studio Live - Edita Gruberová. Setkání se světoznámou slovenskou sopranistkou v rámci jejího koncertu na Prague Proms 2016 v Obecním domě v Praze. Český národní symfonický orchestr diriguje Peter Valentovič. ČT art středa 7. června 2017 21:40 h., 55 min.

Helena Havlíková, operní kritička
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz