Zalíbení domácí dramaturgie v Katerově díle je dost nepochopitelné. Jeho obžaloba nadnárodních firem, které ničí lidskou subjektivitu a přizpůsobují ji uniformnímu modelu, je totiž nejen dost nevynalézavá, ale i hodně nudná. Pokus oživit ji několika ironickými momenty nestačí, protože celkové řešení jednotlivých situací je v podstatě hodně banální. Inspirace Orwellem je tu zřejmá, ale 1984 působí mnohem současněji než Katerův aktualizační schematický kousek. Spolu s hrdiny hry tady vstupujeme do firmy, která se zabývá obskurními biotechnickými pokusy, ty však jsou jen rádoby pikantní oblohou. Ve skutečnosti jde o to, jak je zde prostřednictvím "moderních psychologických" metod manipulováno se zaměstnanci.
Zlý manažer Bernie
Hned na začátku probíhá pohovor manažera Bernieho se zaměstnankyní Ingou, která se obává o své místo ve firmě. Bernie ji nejdřív uklidňuje přehnaně přátelským přístupem, aby postupně přitvrdil a dohnal ji až k absolutnímu sebeponížení, když se podvolí jeho neukojenému sexuálnímu apetitu. Samozřejmě se tak děje za notné dávky alkoholu a tvrdého vydírání (Inge má totiž muže ve vězení, protože přejel dítě, když ho jeho zlý kapitalistický šéf přinutil k jízdě bez řidičského průkazu!).
Protipólem Inge je nová zaměstnankyně Sandra, která hodlá využít svého mládí a zevnějšku k bleskové kariéře. Zřejmě proto musí divák zhlédnout záznam obludného groteskního firemního večírku. Z poněkud nepochopitelných důvodů se Sandra nakonec rozhodne na kariéru rezignovat a spolu s Inge utíkají do tance a vykřičeného rockového protestu.
Režisérka Jo-Anna Hamann je zřejmě velmi ambiciózní, a proto se rozhodla vyšperkovat inscenaci vším, co v německém divadle "letí". Industriální chladná scéna, kde přítomné stále sleduje oko kamery, je vědomě indiferentní. Její pojízdné konstrukce přeskupují místní technikáři navlečení v "pravěkých" kůžích s kostmi v rukou. Občas předvedou i rádoby veselý taneček. Že by metafora civilizovaného světa, pod nímž se přes všechny technické výdobytky odehrává věčný boj o kost – pardon o moc a finance?
Podobné je to i s filmovými smyčkami s Busterem Keatonem. I když hodně kulhající souvztažnost k tématu se zde dá nakonec najít, přesto působí jako zbytečná schválnost. Problém odlidštění ve firmě symbolizují i kostýmy obou žen, jakési nepovedené společensko pracovní uniformy. Bernie je proti tomu typický šéfovský oblekový civil.
Tíhu inscenace nesou na svých bedrech tři herci, Kristina Maděričová (Inge), Gabriela Pyšná (Sandra) a Ladislav Hampl (Bernie). Obdivuhodné je, s jakou energií postavy, jejichž charaktery jsou jen naznačené a ani se neopírají o zvlášť výraznou stylizaci, naplňují.
Politické divadlo se musí umět
Hampl vytváří typ kluzkého žvanivého podšéfa – který zřejmě jediný přežije všechno – velmi autenticky a bez karikaturních prvků. Maděričová snad jen příliš dává najevo už od úplného začátku strach z propuštění, ale daří se jí submisivitu postavy zajímavě variovat. Pyšná Sandra je atraktivní a co jí nenapsal autor, dodává pohybem. Co je to ale všechno platné, když osobní příběhy postav působí odtažitě jako celá inscenace. Inscenace nabitá vším možným, ale ve skutečnosti totálně vyprázdněná, i přes filozofické sentence a symboly totálního odcizení.
Her, které kritizují kapitalistickou současnost, jsme už viděli dost a řada z nich dokázala přesně reflektovat traumatické rysy naší doby. Povrchní, banální Katerův text a na efekt vypočítaná inscenace Jo-Anny Hamann k nim však rozhodně nepatří. Pod nálepku politické divadlo se opravdu nedá schovat kdeco.
