Zavedené tvůrčí duo režiséra a scenáristy se tu vrací k problematizování spravedlnosti, načatém v jejich předchozím společném snímku Kawasakiho růže, který pojednával o donášení StB. Tentokrát stavějí na zápletce s obviněním lékaře z pohlavního zneužívání nezletilých.
On-line |
To všechno jsou obrovské tematické "klády". Asi proto, že v Kawasakiho růži se s podobnými autoři vypořádali se ctí, tentokrát zřejmě měli (zejména Jarchovský) ambice ještě vyšší, sahající až k božsko-lidským dimenzím klasických řeckých tragédií. Dopadli ikarovsky.
ČTĚTE DÁLE: |
Rehabilitační lékař Tomáš, který žije s rodinou v třígenerační luxusní vile v pražské Troji, je znenadání obviněn ze zneužití své čtrnáctileté pacientky. Detektivka nespočívá v tom, co se stalo, ale jak se k tomu staví Tomášovi blízcí: manželka Milada, švagrová Lída, někdejší sok v lásce či jeho nadřízený.
Poslední dva jsou aspoň v první části klíčoví: kriminalistovi Láďovi Tomáš kdysi přebral ženu a Láďův šéf teď chce lékaři jít po krku.Slibné, dokonce thrillerové nastavení brzo uklouzne na tom, že všechny postavy jsou přitažené za vlasy, redukované na jeden rozměr.
Proti typu zajímavě obsazená Aňa Geislerová je coby Tomášova švagrová, živící se jako nemocniční klaunka, až chorobně obětavá bytost. Její otec, lékař na penzi v podání Luďka Munzara, je přehnaně zaťatý, Láďa zas příliš velký dobrák...
S tím souvisí, že žádná postava není dlouhodobě sympatická, všechny vzbuzují jen odpor nebo soucit, někdy obojí. Některé jsou - vinou krácení scénáře? - navíc pouhými karikaturami a svévolnostmi. Divák se třeba nikdy nedozví, proč chce Láďův šéf tak moc dostat Tomáše za mříže.
Hřebejk a herci se snaží ze všech sil, aby figurám vdechli život. Někde se jim to daří lépe, jindy hůř. Výtečná je debutující Anna Linhartová coby Olinka, čtrnáctiletá dívka, kterou Tomáš údajně zneužíval: přesně zachytila polohu mezi holčičkovskou naivitou a ženskou rafinovaností.
Velký objev představuje neokázalý, minimalistický Hynek Čermák v roli Ládi. Zato Zita Morávková zápas s postavou Milady prohrává. Při takových replikách však není divu; scéna její konfrontace s Láďou zřejmě měla být podobným "hereckým koncertem" jako v Kawasakiho růži duel Kolářové s Vlasákovou, ale tentokrát na plátno prosákla jen obludná, nemocná ženská.
Se scénářem bohužel bojuje i Hřebejk. Občas má navrch: výtečně je natočena sekvence v Tomášově ordinaci, kdy rafinovaný prostřih až po dlouhé době odhalí novou skutečnost. Většinou ale bojuje proti přesile.
Pokouší se do Nevinnosti vnést životnost, realismus, ale pořád naráží na zdi umělého konstruktu, sahajícího od detailů až po celkovou stavbu příběhu. Opravdu může svobodná matka s dospívající dcerou žít v luxusní vile na Ořechovce?
Bylo třeba Tomášovu příběhu vystavět tak brutální kontrapunkt v podobě gangu balkánských pasáků? Nedalo se rozložení postav vysvětlit elegantněji než prostřednictvím retardovaného kluka, který ukazuje příbuzné na pomocné tabulce a vyprovokovává repliky jako "to jsou moje patnáctý narozeniny" a "to je tvůj brácha"?
NEVINNOSTČR 2011 |
Spoustu věcí - kromě insitního brnkání a kníkání Vladivojny La Chia ve zvukové stopě - by se dalo u Nevinnosti přejít, kdyby skončila, kdy měla. Ale poté co se všechno ukáže a vysvětlí, přijde půlhodinové finále, spočívající v hollywoodském megamonologu a záumných retrospektivách. Je to polopatické, hyperpoetizované, literární (kdo z nás kdy komu řekl "jsi propustnej jak síto"?), překombinované, nefilmové a hlavně zbytečné.
Není pochyb, o co Jarchovskému šlo, on ty "boží mlýny" dokonce vloží jedné z postav do úst. Ale takhle nechtěně legrační setkání viníků u jednoho stolu si mohl fakt odpustit.
