LN: K prorostení moravských a českých muzikantských postupů se španělskými a latinskoamerickými došlo ve vašich autorských písních samo od sebe, nebo jste se promyšleně snažila sloučit vlivy obou prostředí, ve kterých jste „doma“?
Můj hudební život byl od útlého věku tak rozmanitý, že se mi těžko posuzuje, co je otázka záměru a co naopak přirozeně vyplývá ze všech nasbíraných zkušeností. Asi jde o kombinaci obojího. Přemýšlím o tom, jak všechny hudební prameny skloubit, ale nejcennější jsou samotné zkušenosti. Rozhodně se snažím skládat intuitivně a dbám na to, aby hudba plynula přirozeně, společně se zhudebněnou poesií. Navíc hudba je živý organismus, neustále se vyvíjí, různé tradice se vzájemně ovlivňují. Latinskoamerická hudba je směsí indiánských, afrických a evropských vlivů. A moravská hudba má také kořeny z širšího okolí než jen z Moravy. Hudba putuje s lidmi, s jejich osudy. I pro mě je psaní písní, ve kterých jsem schopná zaznamenat kus prožitého života, krásným dobrodružstvím. Ale souhlasím, že s fúzováním stylů musí člověk nakládat citlivě. Měl by znát kořeny hudby, ze které čerpá, a jazyk, ve kterém pracuje.
LN: Propojení slovanského a latinského opravdu působí na nové desce Tento svět přirozeně. Ale musela jste někde složitěji řešit třeba přirozený rytmus češtiny s rytmem a frázováním hudby?
Ano, čím dál více se snažím při zhudebňování věnovat pozornost jazyku, jeho rytmu a jak my měl plynout s melodií. Když sedím u textu nebo básně, nejdříve si ji říkám nahlas, abych vycítila kromě jejího příběhu i její rytmus, důrazy, kadence. Například báseň Antonína Sovy nevznikla v pětiosminovém rytmu venezuelského merengue čistou náhodou. Hned jsem si všimla, že ta báseň má pět slabik v každé frázi, „za rána poutník, přišel do kraje“. Proto mě rytmus na pět osmin napadl.
LN: Vybírala jste tentokrát ke zhudebnění trochu jiné autory než na prvním albu Milokraje. Zůstala jen Věra Provazníková. Proč jste zvolila třeba Antonína Sovu?
Repertoár alba Tento svět je výsledkem několika uplynulých let. K básním Věry Provazníkové mám stále hodně blízko. Potom mne dojaly verše Jana Zahradníčka z období, kdy byl ve vězení, například Pozdrav ze sbírky Čtyři léta. Mám na pracovním stole i další básně, které bych ráda zhudebnila. Ovšem času na psaní mám málo. Musím se jako většina z nás věnovat živobytí, koncertuji, učím, nově vedu i dílny latinskoamerických písní a rytmů jménem „La dílna“. V oblasti tvorby dělám, co je v mých silách. Jak říká argentinský spisovatel Jorge Luis Borges: „Autor nepíše to, co by rád napsal, ale to, co je v dané chvíli schopen napsat.“ Což je naprostá pravda!
Dílo Antonína Sovy jsem poznala, když jsme byli s Milokrajem pozváni do Pacova na koncert ke 150. výročí básníkova narození. Všechny kapely měly za úkol zhudebnit jednu jeho báseň. Několik týdnů jsem si Sovu četla a vybrala jsem „Co mohl najíti poutník“.
LN: Sestava muzikantů, kteří se podíleli už na první desce Milokraj, zůstává stejná, s jedinou výjimkou. Proč jste se vlastně rozešli s někdejším spoluautorem a basistou Tomášem Liškou?
Sestava Milokraje zůstala opravdu v podstatě stejná, houslista Stanislav Palúch, cimbalista Marcel Comendant, kytarista David Dorůžka a nově kontrabasista Petr Dvorský. Ve spolupráci s Tomášem se sešlo více věcí, které nás postupně vzdálily. Není snadné, když dva hudebníci vedou jeden projekt, obzvlášť když jde o projekt tak osobního a niterného rázu. Jedna věc je autorská dvojice, která společně píše hudbu. A druhá věc vedení kapely velice silných hudebních osobností, jaké máme v Milokraji. Každý z nás přirozeně bude mít trošku jiné představy o směru, kterým chceme jít. Každopádně jsem Tomášovi vděčná za spolupráci.
LN: Jak jste vybrala kontrabasistu Petra Dvorského?
Přemýšlela jsem o několika basistech. O Petrovi jsem věděla, že hraje skvěle. Když jsem ho pak poznala osobně, cítila jsem, že i jeho muzikantský a lidský přístup je přesně to, co kapela potřebuje. Navíc Petr žije v Praze. Robert Ragan, který s námi také chvíli hrál, je rovněž vynikající muzikant, jenže bydlí v Banské Bystrici. Už tak je s Milokrajem náročné zkoušet, protože žijeme několik hodin cesty od sebe.
LN: Na obal CD jste použila fotografii Bublinové mlhoviny v souhvězdí Kasiopeja z Hubbleova teleskopu. Proč právě tento snímek?
Když jsem poslouchala některé pasáže nové desky, zvuk a barvy, které jsme společně vytvořili, mě přivedly ke zkoumání vesmíru, hvězdotvorných mlhovin, galaxií. Přestože nejsem zrovna člověk, který se předtím nějak významně zabýval vesmírem. Když jsem se rozhodla pro titul Tento svět, představovala jsem si na obalu nějaký kus světa. Ne kus všedního světa, ale světa, nad kterým se můžeme zamyslet, zasnít. Když jsem objevila fotku Bublinové mlhoviny, přišla mi neskutečně krásná. Žasla jsem, že ve vesmíru existují takové obrazy. Najednou člověk úplně jinak vnímá prostor, čas, život sám.
Kéž bychom se skrz vesmír dokázali povznést nad pozemské potíže a dokázali ocenit skutečný zázrak života. Také mi přišlo zajímavé upozornit prostřednictvím obalu na skutečnost, že písně Milokraje nejsou lidové, jak se někteří lidé domnívají. Jsou autorské a čerpají inspiraci z různých pramenů, z lidové hudby, z tvorby našich básníků, ale snaží se v této linii pokračovat. Tvořit novou hudbu, posouvat její zvuk do nových rovin a její význam do současnosti.
LN: Křest alba je naplánován na 19. září do pražského divadla Mana, přestože turné k desce už proběhlo. Proč až v září?
Křest jsme museli odložit, protože v květnu jsme měli s Milokrajem pražský koncert v rámci festivalu Struny dětem, kde se nehodilo křest udělat. Kvůli podmínkám smlouvy s pořadateli festivalu jsme od dubna do června nemohli hrát jinde v Praze. Plánovat křest na prázdniny není nejvhodnější, proto jsme se dostali až k termínu 19. září. Nakonec jsem ráda, na jaře jsem měla mnoho práce kolem produkce desky a organizování koncertů po republice, potřebovala jsem víc času, abych křest v klidu promyslela a naplánovala.
LN: Jak se vám dnes žije v Česku? Nestýská se po kosmopolitním New Yorku?
V Čechách se mi líbí mnoho věcí. Máme krásnou zemi plnou lesů, hor, rybníků, řek, vinic, plodných polí. Co by za toto bohatství mnoho zemí na světě dalo? Máme spoustu úžasných historických míst i kultury. Festivaly jako Strážnice a Horňácké Slavnosti, kam lze vyrazit za lidovou tradicí. Taky se mi líbí, že se tu udržuje spousta řemesel, mnoho lidí pořád ještě tvoří keramiku, šije, peče. Spousta lidí u nás ještě umí pěstovat vlastní zeleninu, bylinky, ovoce na zahrádce. Tyto činnosti jsou v Americe mnohem vzácnější. Z praktického hlediska jsem velice vděčná za to, že je v Čechách všem dostupná zdravotní péče. V mnoha zemích není zdaleka samozřejmostí nemuset doplácet obrovské sumy za léčbu, mít jistotu pojištění bez korupce, která bohužel pořád existuje v USA.
Co mi v Čechách někdy chybí, jsou v první řadě spoluhráči, se kterými bych mohla hrát latinskoamerickou hudbu. Žije tu pár šikovných muzikantů z Latinské Ameriky, ale nedá se to srovnat s městy jako New York nebo i Berlín, kde najdete mnoho hudebníků, kteří hrají na nejrůznější nástroje a umí tyto rytmy a styly. Občas se mi po New Yorku stýská, hlavně po přátelích, po úžasném multikulturním životě, po muzikantech ze všech koutů světa. Klidně bych opět jela „nasávat“ kulturní zážitky a atmosféru. Na druhé straně cítím, že už jsem toho za třiadvacet let v Americe nasála tolik, že bych mohla žít nějakou dobu na polosamotě a jen z toho všeho tvořit. Navíc New York bohužel zapadá do amerického systému.
Vím, že už bych tam žít asi nedokázala. Podívejme se, kam Amerika směřuje. Já už nemám nervy dennodenně bojovat s tím, že americký systém je uzpůsoben bohatým lidem a korporacím, slouží jen vyvoleným. Celé mě to hrozně odpuzuje. Je tam obrovské množství korupce a pokrytectví. Dokud je člověk mladý, tak mu to tolik nevadí, zaměřuje se na pozitivní věci, například multikulturní bohatství. Ale čím je člověk starší, tím je pro něj zázemí zásadnější. Ačkoli nemůžu říct jistě, že jsem v Čechách natrvalo, jsem ráda, že jsem na chvíli doma!
