Skupina Ille se začala formovat v roce 2010. O tři roky později pak čtyřčlenná kapela kolem zpěvačky a klavíristky Olgy Königové vydala své debutové album Ve tvý skříni, za které byla nominována i na několik cen Anděl.
K rozhovoru s Olgou a kytaristou Markem Svobodou, po kterém následovalo focení pro letní Esprit LN, jsme se sešli jedno páteční dopoledne, pak kapela nasedla do dodávky a vyrážela na koncert v Třebíči. I když na nich bylo znát, že s focením žádné velké zkušenosti nemají, dá se říct, že si ho užívali. V pauzách zkoušeli hrát na kytaru nové melodie a bylo na vidět, že se rádi sešli a že ponorková nemoc jim určitě nehrozí.
Hudbu zatím dělají pro radost. Každý z členů kapely má práci na plný úvazek. Zubařka Olga tedy ten den neotevřela svou ordinaci a Marek vynechal práci pro neziskovou organizaci, kde pracuje už několik let…
LN: Olgo, právě můžeme váš hlas slyšet v písničce Ondřeje Ládka V blbým věku, která se točí kolem promarněných šancí. Připadáte si někdy, že vám ujel vlak?
Olga: Doufám, že ještě ne. I když zrovna včera jsme tuhle otázku s klukama řešili, a já si uvědomila, že poprvé jsem si řekla "tak to už je dost", bylo v mých jednadvaceti letech. Je sice pravda, že dneska je mi čtyřiatřicet, ale vlastně si pořád připadám mladě.
Marek: Mně osobně je na světě čím dál líp. To jediné, co mě na pětatřicítce trochu vadí, je fakt, že zařazení do starší generace už přestává být nadsázka.
Olga Königová.
LN: Měl jsem spíš na mysli vaše čtyři neproměněné nominace na hudební ceny...
Olga: Samozřejmě bychom byli rádi, kdybychom Anděla či cenu Apolo vyhráli, ale není to konec světa. Třeba to vyjde někdy příště. Upřímně, my neděláme hudbu proto, abychom dostali nějakou cenu. Tou životní motivací je pro nás hudba jako taková.
Marek: Ony i ty tři nominace na Anděla a jedna na Apolo pro nás byly příjemné. Není to sice nic zásadního, ale je fajn, když člověk obětuje čas a práci nějakému projektu, a někdo si toho všimne. Mezi nominací a vítězstvím není zas takový rozdíl. Člověk si prostě odškrtne jeden čtvereček ze seznamu, zavře šuplík a jde dál.
LN: Proč jste vlastně na předávání cen chyběli?
Olga: Byli jsme s celou kapelou na Islandu a zprávu o tom, že jsme Anděly projeli, jsme dostali zrovna ve chvíli, kdy jsme projížděli lávovým polem Dimmu Borgir. Je to takové drsné místo, kterým je inspirován i název norské black metalové skupiny. Marek mi v tu chvíli řekl: "Olgo, vystup si, teď už nám k ničemu nejsi!" (směje se)
LN: Čím vás Island tak okouzlil?
Olga: Je to krásná a zároveň divná země. Vypadá to tam jako na jiné planetě. Když jsem byla před třemi lety na Islandu poprvé, ta země mě naprosto dostala. Tenkrát jsme si vyjeli na jeden mys s majákem a musím se přiznat, že to bylo jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy v životě byla. Dole je černá pláž a za vámi hory, které ve slunečním světle prostupujícím skrz mraky vypadají až neskutečně. Byl to takový příval emocí, že jsem se tím místem částečně inspirovala i při psaní nové desky.
LN: Takže váš koncert v Rejkjavíku byl takovou poctou této zemi?
Olga: Chtěla jsem, aby kluci ten ostrov viděli, takže většinu času jsme střídavě cestovali, smrkali, natáčeli videoklip, smrkali a samotný koncert byl pak takovou třešničkou na dortu. Ono jet na Island za přírodou je super, ale mít k tomu navíc program spojený s vystoupením, to je úplně jiný druh zážitku.
Marek: Šlo o malý koncert, ale bylo to skvělé. Odehrával se ve velmi intimní atmosféře slavného obchodu s deskami "12 Tónar", takže diváků bylo přiměřeně vystoupení na takovém místě. Ale ti, co přišli, poslouchali, dávali pozor a byli neuvěřitelně milí.
Prý se na vás přišla podívat i Björk?
Marek: Zní to jako klišé a moc lidí nám to nevěří, ale je to svatosvatá pravda. Prostě se šla v pátek večer podívat, co se děje v ulicích Reyjkjavíku, a během našeho koncertu do obchodu nakoukla.
Olga: Bohužel jsme se s ní osobně neseznámili, i když k tomu bylo blízko. Když jsme další den natáčeli v ulicích města klip, narazili jsme na ní znova a napadlo nás, že bychom jí do toho klipu nějak zahrnuli. Marek ale správně poznamenal, že by asi nechtěla, a vzhledem k tomu, že ovládá bojová umění a onehdy prý napadla novinářku, nechtěl riskovat, že by nám zlámala prsty a my už nemohli hrát. (smějí se)
Olga Königová, Ille
LN: Vy zpíváte česky. Nebyl to v Rejkjavíku hendikep?
Olga: O tom jsem ani nepřemýšlela. Je sice pravda, že angličtina je mnohem melodičtější jazyk než čeština, lépe se v něm zpívá a možná by nám i otevřela dveře do zahraničí. Pro mě je ale přirozené zpívat česky. Anglicky zas tak dobře neumím, takže by mi bylo trapné vytvářet a zpívat texty v cizím jazyce.
LN: Jméno "Ille" ale není české. Co vlastně znamená?
Olga: To je taková dávná historie. Kdysi jsem si psala na literárním serveru Písmák.cz blog a vymyslela jsem si "Ille" jako svou přezdívku. Vlastně pochází z knížky Zpěvy sladké Francie, kde jsem v obsahu našla výraz Ile de Re a přidala k němu L navíc. Když jsme pak s producentem Dušanem Neuwerthem v roce 2010 natáčeli EP V rekvizitách, začalo se to se mnou táhnout, a na debutové desce už jsme pod tímhle názvem vystupovali jako kapela.
LN: Jak jste se vlastně dostala k hudbě?
Olga: Byli jsme taková muzikální rodina a rodiče mě k hudbě vedli od mala. Táta hrál ve skupině Tučňáci Michala Tučného a máma také ráda a dobře zpívá. V osmi letech jsem začala chodit do hudebky a hrát na klavír. Pak jsem dokonce chvíli hrála s tátou v jeho kapele.
LN: Před studiem hudby jste ale dala přednost jinému oboru. Proč jste se rozhodla stát zubařkou?
Olga: Jednou jsem se náhodou ocitla jako záskok asistentky v ordinaci naší známé, která měla zubařskou praxi. To mě tak bavilo, že jsem se rozhodla začít studovat medicínu a jako zubařka pracuji dodnes. Je sice pravda, že zvuk vrtačky dost blbě koresponduje s hudebním sluchem, ale jsem ráda, že to dělám. Mám totiž tendence si v myšlenkách odlétávat pryč a tohle je exaktní obor, který mě drží při zemi.
LN: Setkali jste se s Bjork, vydali desku, máte za sebou zmíněné nominace na Anděly. Co vlastně ve své hudební kariéře považujete zatím za největší úspěch?
Olga: Dalo by se říct, že to byl singl "Holka ve tvý skříni", který pro nás napsal můj manžel Jakub König. Složil hudbu i text. Je to takový cíťa, ale dokáže napsat písničku s tahem na branku. Máme štěstí, že co se hudebního vkusu týče, dost se shodujeme.
LN: Vy ale píšete i své vlastní texty. Co je vaší největší inspirací?
Olga: Určitě jsou to vztahy, Island a v neposlední řadě takové dětské vnímání světa. To jsou takové tři hlavní věci. Na poslední desku jsem napsala třeba písničku Podhoubí. Tam se objevují vzpomínky spojené s promítačkou, kterou jsme s bráchou kdysi dostali k Mikuláši. Ale to je jen takový odrazový můstek, mé písničky většinou nejsou autobiografické.
LN: Máte nějaké hudební vzory?
Olga: Asi nemám žádný takový vzor, který by se se mnou táhl od dětství. Možná bych mohla zmínit skupinu Druhá tráva, kterou poslouchám od dvanácti let. Ve dvaceti se to pak přetavilo třeba v PJ Harvey.
LN: Kdo se stará o celkovou image kapely?
Olga: Dalo by se říci, že jsem to já. Vzniklo to vlastně náhodou, když jsme natáčeli náš první klip Holka ve tvý skříni. Měla jsem na sobě bílé šaty od Leeda a na následný křest jsem chěla mít ty samé. Aby to fungovalo, kluky jsem oblékla do černé. Když se to ale vezme kolem a kolem, neexistuje nikdo, kdo by nám radil a říkal nám, jak má naše oblečení, choreografie, nebo obaly desek vypadat. Všechno si děláme sami. Jedinou výjimkou jsou naše videoklipy. Ten k písničce Holka ve tvý skříni byl nápad mého manžela, stejně jako klip k songu Zapomenout. Vyrazili jsme společně na Máchovo jezero, celý videoklip jsme natáčeli na iPhone a dopadlo to skvěle. Teď chystáme další klip v Jakubově režii a připravují se i dva animované.
LN: Supraphon, který vám vydal desku, má asi většina lidí spojené s érou před rokem 1989. Do ničeho vás netlačí?
Olga: Vůbec ne. I když je pravda, že tu firmu mají lidé stále spojenou se starou komunistickou organizací... Je to ale úplně něco jiného. Je tam kompletně nový management a dnešní Supraphon jde s dobou. Myslím, že za naším úspěchem stojí především Supraphon, který zaměstnává člověka, jenž má na starosti propagaci - oslovuje novináře, rozesílá materiály. Jsem opravdu mile překvapená, jak skvěle se o nás starají.
Marek: To je pravda. Současné vedení se snaží dodat Supraphonu novou svěží tvář a postavit za minulostí vysokou zeď. A musím říci, že se jim to daří. Třeba tam existuje Supraphon Line, což je taková česká verze iTunes, která velice dobře funguje. S Ille jsme tam měli skvělý start. Po vydání desky jsme dokonce několik týdnů vévodili žebříčkům prodejnosti.
LN:A to byli jen lidé, kteří si desku koupili. Dnešním tématem je ale také nelegální stahování hudby. Co si o něm jako hudebníci myslíte?
Marek: Ja si myslím, že stahovat se nemá. Nechci nijak moralizovat, protože každý z nás si někdy něco z internetu stáhnul. Je ale fakt, že od té doby, co existují služby jako Spotify, kde zaplatíte stovku a máte všechnu hudbu na dosah ruky, je to vážně zbytečné.
Olga: Je pravda, že v dnešní době je přístup k hudbě mnohem jednodušší, a i když hudbu neděláme primárně pro peníze, osobně to beru jako krádež.
Dá se dnes vůbec hudbou uživit?
Marek: To je složitá matematika. Jiné výnosy máte z prodaného CD a jiné z přehrávání hudby na internetu a v kavárnách, ty jsou mnohonásobně nižší. Vzpomínám si, že před nedávnem někdo ze zahraničních umělců vytáhl finanční výkazy a ilustroval na nich zoufalost ekonomické situace rock’n’rolu.
LN: Máte pocit, že je rocková hudba v zoufalé situaci?
Marek: Samozřejmě nemluvím o obsahové stránce, ale ekonomicky určitě. Vezměte si třeba českou klubovou scénu, která je dnes oproti roku 2000 výrazně oslabená.
Olga: Je to třeba vidět na tom, kolik starých pardálů začalo najednou jezdit na koncertní šňůry. Nic jiného jim totiž nezbývá, aby se hudbou mohli uživit. I oni však často bojují s nízkou návštěvností, protože v Čechách máme najednou 50 skvělých koncertů za rok a lidi nevědí, na co jít dřív.
LN: Co se s tím dá podle vás dělat?
Olga: Jednou z cest je třeba návrat vinylů. Mně by se moc líbilo mít desku na vinylu a asi do toho s kapelou půjdem. Za prvé je to krásný artefakt a za druhé je z desky úplně jiný zvuk.
Marek: Navíc musím říct, že přehrávání hudby z vinylů vyvolává rozruch a navrací pozornost k hudbě samotné. Normálně jste zvyklí překliknout na další MP3, ale u vinylů je to obřad. Dáte desku do gramofonu a přehrajete šest písniček. Pak ji očistíte, otočíte a ten poslech si užijete. Myslím, že vinyl je prostě takový hudební retardér.
Olga: To je ono. Já si třeba minulý týden pustila desku, sedla jsem si k tomu a prostě poslouchala. Není to jako zapnout mobil s MP3 a jít mýt nádobí.
LN: Mají pro vás podobný význam i hudební festivaly?
Olga: Já je mám moc ráda, i když je to trochu stres. Moc se těším na Colours of Ostrava. Vloni jsem tam byla dva dny jako divák a bylo to super. Letos tam máme vystoupení, a tak to bude zase trochu jiné. Mít na zápěstí backstage pásku je skvělé. Být v srdci fesťáku je sice super věc, ale ještě lepší je šance mít se kam uklidit.
Marek: Mě na festivalech baví to, jak většina kapel jede stejnou trasu a jak ta festivalová sezóna začne, dají se navazovat neuvěřitelné konverzace. Když ji jeden den nedokončíte v Ostravě, můžete druhý den navázat v Aši. Co se hudby týče, je sice pravda, že v klubu máme větší komfort a čas na zvukovou zkoušku, ale festivaly to vynahrazují jinak - létem, dobrodružstvím, opékáním buřtů…
LN: Vzpomenete si, jaké to bylo na vašem prvním festivalu, s Ille?
Olga: Na to se nedá zapomenout. Byl to festival Banát v rumunském Banátu, který nám kvůli nepřízni počasí nakonec nedopadl. Hodinu před naším vystoupením totiž v celé vesnici vypadl proud, spustil se liják a napršelo nám do aparatury. Neměli jsme žádnou záložní variantu, takže se nakonec nehrálo. My jsme na tom ale byli dobře, protože jsme přijeli už čtyři dny předtím, takže jsme si to užili.
LN: O Banátu slyším poprvé. Co je to za festival?
Marek: Primárně je to festival určený Čechům v Rumunsku. Do vesnic v oblasti rumunského Banátu se jede z Česka autobusy a celá akce si klade za cíl podpořit rumunské Čechy, kteří v té oblasti žijí vcelku chudým způsobem života. Užijí si tak nějakou legraci, otevřou stánky, kde prodávají své domácí výrobky i pověstnou višňovici a přivydělají si na živobytí. Lístky se prodávají v Česku a fanoušci si pak udělají výlet se svou oblíbenou kapelou, která s nimi jede zhruba 17 hodin autobusem, zahraje jim a ještě z toho mají prospěch místní obyvatelé.
Olga: Ta akce rok od roku roste. Vloni tam přijelo asi tisíc lidí a všichni byli nadšení. Myslím, že se to vyvíjí dobrým směrem, i když příroda je někdy proti tomu. Letos Banát proběhne od 21. do 24. srpna. Snad budeme mít více štěstí než loni.
