Snímek Pan Nikdo proti Putinovi ukázal nejen realitu politické propagandy, ale i to, že svět je zkrátka plný absurdit. Zcela v tomto duchu probíhal nejen odchod ruského učitele a kameramana Pavla Talankina za hranice, ale i anabáze jeho Oscara. Ten musel být z Ameriky doslova propašován v lepenkové krabici a po dobrodružném hledání přepraven v batohu pracovnice společnosti Lufthansa. Talakin se se soškou opět shledal na začátku května, když mu byla předána na chodníku. Nikoliv slávy.
Oscar cestoval spolu s lyžemi a snowboardy
Když si v neděli 15. března Pavel Talankin převzal spolu s tvůrčím týmem Oscara za nejlepší dokumentární film, rozhodně ho nenapadlo, že se se soškou bude muset brzy rozloučit. Před zpáteční cestou z USA do Evropy mu agenti americké federální služby TSA na letišti JFK cenu odebrali. Ve slavné sošce viděli potenciální zbraň.
„Se soškou mě nepustili na palubu. Protože Oscar je těžký,“ vysvětlil Talankin později a dodal, že klenot americké filmové akademie musel být uložen do prostoru pro nadměrná zavazadla: „Takže tam, kam patří lyže či snowboard, putoval i Oscar,“ dodal Talankin.
Ačkoli zaměstnanci letecké společnosti sošku pečlivě zabalili do bublinkové fólie a krabice od mražených kuřat, soška se ztratila. Mezi odbavenými zavazadly ve Frankfurtu prostě nebyla. Pro Lufthansu to byla nečekaná reklama na spolehlivost přepravní služby.
Našel se až po několika dnech.
Předání tentokrát bez červeného koberce
„Náš Oscar má za sebou cestu, kterou by mu záviděl i James Bond. Poté, co ho ochranka na letišti v New Yorku označila za „nebezpečnou zbraň“, musel cestovat v lepenkové krabici od mražených kuřat a během cesty se ztratil,“ uvedli autoři filmu na sociálních sítích s tím, že cenný náklad „dorazil v dokonalém utajení – v malém černém batůžku sympatické Lindy z Lufthansy.“ Příspěvek pak doplnili videem, aby fanoušci filmu nebyli o tento dojemný a povznášející okamžik ošizeni.
Putin proti filmu Pan Nikdo?
Česko-dánský dokumentární snímek Davida Borensteina a Pavla Talankina Pan Nikdo proti Putinovi (2025) sleduje příběh ruského učitele a školního kameramana „Paši“ Talankina, který po začátku ruské invaze na Ukrajinu čelí postupné proměně školství v nástroj státní propagandy.
Film získal Oscara za nejlepší dokumentární film a je oceňován za intimní pohled „zevnitř“ ruské společnosti. Zároveň otevírá širší debatu o pasivitě části ruské veřejnosti vůči válečným událostem. Objevily se dokonce spekulace, zda se na ztrátě Oscara nepodílely ruské tajné služby. Nepravděpodobnost tohoto tvrzení však potvrdil jak sám Talankin, tak fakt, že se soška nakonec přece jen našla.

























