Sobota 18. ledna 2020svátek má Vladislav 3 °C déšť se sněhem Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

I miláčka je třeba rozsápat. Festival německého jazyka nabídl silné herecké výkony

Noc v Lisabonu. Anastasia Gubareva v inscenaci Maxim Gorki Theater Berlin. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Noc v Lisabonu. Anastasia Gubareva v inscenaci Maxim Gorki Theater Berlin. | foto:  PDFNJ

PRAHA Kleistovým dramatem Penthesilea, zredukovaným na dvě postavy – královnu Amazonek a řeckého reka Achillea –, skončil v úterý 24. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Hledat charakteristiku pro letošní výběr může být ošidné, ale mohlo by to být například setkání s trendem, který velí košatá díla převádět do strohé, dílem i vyprávěcí interpretace s jedním dvěma silnými hereckými výkony.

Více než čtrnáct dní s německojazyčným divadlem si stále udržuje svou úroveň a podává cennou zprávu o nám nejbližší divadelní kultuře. Dramaturgie evidentně inklinuje k autorskému divadlu a novým formám, ale snaží se zařadit i klasické tituly zpravidla v provokativním pojetí známých režisérů. Letos tomu bylo trochu jinak. Hned na úvod to byla lekce z kultivovaného stylu a skvělého herectví. Šlo o inscenaci Moli`erova Misantropa z Deutsches Theater Berlin s úchvatnou scénografií coby účinnou metaforou. Tvořila ji krabice z černostříbrných pružných lan, která ovšem vytvářela kompaktní stěny. Herci se do nich prolamovali i v nich prováděli lehce akrobatická čísla. Viseli, zaplétali se, stejně jako do svých dialogů, vytáček a promluv. Kostýmy také ladily a režisérka Anne Lenková svůj čistý styl předla neochvějně, s citem a uměřeností. Dokonalost formy ovšem přinesla zradu, i když divák musel ocenit herecky perfektní ztvárnění moli`erovské menažerie typů po století neměnných v čele s bídáckým Alcestem, nakonec to byl kousek přece jenom dietní.

Skvělá zpráva z festivalu je určitě ta, že jedním z jeho vrcholů byla inscenace Štěstí a pád krále Otakara českého režiséra Dušana D. Pařízka. Ten ze svého pražského působiště musel odejít, protože se na jeho program nenašly peníze. To tedy na žádnou hrdost nezakládá, ale přece jenom potěší, že k nám jezdí jeho rakouské a německé inscenace, které sbírají ceny. Jeho Štěstí a pád krále Otakara z vídeňského Volkstheatru s excelujícím Karlem Dobrým v Praze vyšel skvěle jako opulentní a jiskřivá groteska o povaze moci.

Lisabon roku 1942 a dnešní Evropa

K nejzajímavějším tvarům přehlídky patřila jevištní adaptace známého románu Ericha Marii Remarqua Noc v Lisabonu, jehož hrdina prchá z Německa před nacisty a v roce 1942 vypráví svůj bolestný příběh dalšímu utečenci, jenž čeká v hlavním městě Portugalska na vízum do Ameriky. Spojnice se současností se tu pochopitelně nabízí a je legitimní, postavení běžence, které přináší ztrátu společenského statusu a okamžitý propad mezi vyděděnce čelící mnoha ohrožením, se vlastně nijak nemění. Je to děsivá životní situace, která je pro část dnešních Evropanů nepředstavitelná – postrádají pro ni empatii.

V inscenaci Hakana Savase Micana (Maxim Gorki Theater Berlin) se ale hraje i o novém rozdělování a opevňování Evropy. Inscenace tyto otázky pokládá, ale není v tom nic přemrštěného, žádná agitace. A také to neznamená, že by se vzdala strhujícího Remarquova příběhu Josefa a Helen, naopak. Volí svým způsobem novátorskou formu, kdy veškeré drama odvypráví a odehraje v podstatě jediný herec – Dmitrij Schaad. Kromě hlavní postavy a několika vedlejších je také kabaretiérem, řečníkem, zpěvákem, glosátorem. Vystupuje z postavy, trousí ironické osobní poznámky, stručně řečeno s mikrofonem v ruce a pak bez něj zvládne všechno. Tajně se vrátit pro manželku do nacistického Německa, pouhým shrbením těla předvést selhání při sexu, servat se do krve s neexistujícím švagrem náckem. Jeviště je prázdné, tmavé, jen v pozadí běží výmluvné videoprojekce – širý oceán, lodě, auta míhající se na hraničním přechodu. Schaadovi sekunduje výtečně zpívající Anastazia Gubareva, na jevišti sedí živá kapela a zpívá se řecky, portugalsky, francouzsky.

Je udivující, s jakým minimem prostředků lze stvořit tak barvitou a živou inscenaci. Jediné, co by se dalo vytknout, je trochu účelové spojení s kultovním filmem Wima Wenderse Lisabonský příběh, který je především o magické síle filmu a pochopitelně o kouzlu starého Lisabonu.

K zamyšlení ale vybízí forma, totální redukce předlohy a převedení do co nejúspornějšího vyjádření, které ovšem disponuje neuvěřitelně naléhavou emocí i brilantní technikou. Podobný model v zásadě nabídla i úprava Kleistovy Penthesiley. Režisér Johan Simons (Schauspielhaus Bochum) obsazení zredukoval na dvě figury, na hrdou královnu Amazonek Penthesileu a řeckého reka Achillea, a vše pojal jako drtivý svár pohlaví. Zastánci militantního feminismu by si mohli takto pojatého Kleista dát do erbu, rovnoprávnost totiž musí být, i kdyby milenec měl být rozsápán divou zvěří, tak jako to provede divoká Amazonka svému miláčkovi. 

Tato hrdá bojovnice totiž může milovat jen jako vítězka, jinak ne. Inscenace nabízí skutečně hraniční zážitek, starý a vzletně květnatý text (k dispozici byl Fischerův překlad) vyžaduje velké soustředění, ovšem na druhé straně jsou tu herecké výkony Sandry Hüllerové a Jense Harzera. Od zvířecího řevu, bitek, erotického kousání až k tichému spočinutí, ti dva jsou jak šelmy, stačí jen odhalit chodidlo a vášeň propuká, jejich konflikt je stejně divoce tělesný jako niterný. Je to elementární divadlo, kdy se situace budují jen hereckými prostředky na černě vykryté scéně, kterou odspoda ozařuje pás studeného světla. Oba aktéři zprvu pobíhají jako divá zvěř v kleci a podobají se orientálním bojovníkům. Jsou oblečení v černých suknicích, ona tenkou pásku přes ňadra, ale svléká se Achilles, je totiž také mnohem zranitelnější.

S vyprávěcím modelem a úspornou režijně-výtvarnou formou, která také funguje jako metafora, přišel i divadelní převod Trierova filmu Tanec v temnotách režiséra Bastiana Krafta (Thalia Theater Hamburk). Přiznávám, že mně zpočátku vadilo sledovat děj jen v rozličných, pro to či ono charakteristických detailech na pěti černobílých obrazovkách svítících na jevišti do tmy. Občas se v záblescích naskytl pohled na scénu a takhle to šlo celou první půlku. Jenže postupně, jak si divák zvykal (ona tedy tma na jevišti má svoje limity), začal nastavený mechanismus výborně fungovat, pocit odžívání si noční můry, v niž se mění život hlavní hrdinky, byl čím dál naléhavější. No a pak tu také byla oslňující Lisa Hagmeisterová v roli slepé Selmy, bojující s nespravedlností s tichou důrazností, prostotou a silou, která dojímá. Druhá část inscenace, kdy se odehrává soud se Selmou, obviněnou z vraždy, se děje již „na světle“ v tvrdé realitě, z níž nelze uniknout. Herci jsou natlačeni v krabici připomínající vypolstrovanou celu v blázinci a Selma tvrdohlavě směřuje ke svému konci.

Hračičkování se světly a kouřem pak přinesla Girl from the Fog Machine Factory Thoma Luze ze Švýcarska. Je to fantaskní féerie z krachující továrny na mlhostroje, kde hrají různá udělátka, vypouštějí se páry a mlhy, dělají z nich obrazce. A do toho se živě hraje hudba od Bacha až po šansony. Malinko to připomíná performance Petra Nikla, bylo to milé, ale nijak převratné.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky
Premium

TEST: Vyplatí se benzin, hybrid, nebo diesel? Spočítali jsme to

Redakční srovnávací test dieselu, benzinového auta a hybridu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Auto máte vybrané, co mu ale dát pod kapotu, aby vás provoz vyšel co nejlevněji – klasický benzin, úsporný diesel, nebo...

Premium

Ležela u nohou vraha, čekala smrt a modlila se. Přežila, ale trpí

Ekaterina Garbova - střelba ve Fakultní nemocnici v Ostravě Porubě | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ekaterina Garbova přežila. Vrahovy výstřely ji naštěstí minuly. Odnesla si však zranění z toho, jak po ní lidé v panice...

Premium

Pozor na ně. Vztahové chyby žen, kvůli kterým od nich muži utíkají

Ztracená důvěra ženy může znamenat konec vztahu. Záleží, jak se k dané věci... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Vidět chyby na druhých je snadné. Mnohdy však postrádáme sebereflexi. Schopnost přemýšlet o sobě a vlastním jednání....

TIP: Jak předejít úrazům u dětí? Naučte je nebezpečí předcházet
TIP: Jak předejít úrazům u dětí? Naučte je nebezpečí předcházet

Ročně je v České republice ošetřeno okolo 350 tisíc úrazů u dětí do 14 let. Mnohé z nich si do života odnášejí trvalé následky. Naučte své děti, jak nebezpečí předcházet.