Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

I ztráta nás dost naučí, tvrdí oceňovaná britská herečka Vanessa Kirbyová

Kultura

  5:00
LONDÝN - Role princezny Margaret v seriálu Koruna jí vynesla cenu BAFTA, nominaci na Emmy a popularitu. Nyní se dvaatřicetiletá Londýňanka Vanessa Kirbyová uchází o Oscara, díky prvnímu mezinárodnímu filmu maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa Střípky ženy. V dramatu dostupném na Netflixu si Kirby zahrála ženu, která se vyrovnává se smrtí novorozené dcery. Její výkon jí získal už Volpiho pohár pro nejlepší herečku na filmovém festivalu v Benátkách.

Od Koruny k traumatickému porodu. Shia LaBeouf s Vanessou Kirbyovou ve filmu Střípky ženy, který herečce vynesl nominaci na Oscara. foto: NETFLIX

Lidovky: Střípky ženy začínají půlhodinovou scénou porodu natočenou na jeden záběr. Jak jste se na ni připravovala?
Od začátku jsem věděla, že chci, aby to vypadalo co nejvíc autenticky. A došlo mi, že vlastně nevím, jaký porod je. Nikdy jsem u něj nebyla. Kamarádky vám sice řeknou nějaké historky, ale to nestačí. Dívala jsem se proto na spoustu dokumentů, jenže žádný neukazuje porod v celé délce. I klipy z domácích porodů jsou dost editované, zachycují jen ty krásné momenty. Protože jsem zvyklá na divadlo, nápad natočit tu scénu bez přerušení mi imponoval. Jenže jsem nevěděla, jak na to. 

Vanessa Kirbyová v seriálu Koruna.
Vanessa Kirbyová v sérii Mission: Impossible.

Nakonec jsem zkontaktovala několik doktorů s otázkou, jestli bych mohla strávit nějaký čas na porodním oddělení. A jedna úžasná doktorka z nemocnice v severním Londýně souhlasila. Strávila jsem tam řadu dní a sbírala informace od porodních asistentek. Jedno odpoledne přijela rodící žena, která byla otevřená už na 9 cm a za chvíli měla začít tlačit. A sestry se jí zeptaly, jestli by mě nechala se dívat. Nevěřila jsem, že by mě u tak posvátného okamžiku svého života chtěla, ale ona souhlasila!

Lidovky: Pomohla vám v tom okamžiku vaše popularita ze seriálu Koruna?
Kupodivu jí to neřekly, jen že jsem herečka, která se připravuje na roli. Teprve později, po narození dítěte, jí sdělily, že jsem hrála v Koruně, jejím oblíbeném seriálu. Dost jí ale mátlo, že mám teď blond vlasy. Sledovala jsem ji skoro šest hodin, byl to náročný porod. A dal mi všechno, poznala jsem věci, které bych jinak vůbec nevěděla, nebýt její velkorysosti. 

Viděla jsem porod v jeho animalistické podobě a překvapilo mě, čím vším si ta žena musela projít. Bylo to drsné, magické i podivné. Ona byla úplně v jiném světě, nadvládu nad ní převzalo její tělo a hormony. Chtěla jsem to pak před kamerou zachytit způsobem, jenž doufám všichni, kteří porod zažili, poznají. Dostat se mimo mysl a nechat vládnout tělo.

Lidovky: Jak se vám na tuto scénu pak na benátské premiéře filmu dívalo?
Dost těžko. Točili jsme ji šestkrát během dvou dní, první den čtyřikrát, druhý dvakrát. A na jejím konci, kdy je to miminko modré a přebere si ho záchranka, mi vždycky trvalo, než jsem se vzpamatovala a mohla jsem začít znovu. Po jednom točení jsem plakala asi deset minut, nešlo to zastavit, jako by moje tělo nepoznalo rozdíl mezi hraním a skutečností a bylo zmatené, čím právě prošlo.

 Podle mě musíte při hraní věřit v to, co děláte. A já se tehdy na chvíli cítila, jako bych opravdu přišla o dítě. Režisér Kornél mě velmi pevně objal, na celých těch deset minut, což mezi námi vytvořilo pouto. Pak mi jen řekl, ať si ten pocit pamatuju a já si ho nesla v sobě po zbytek filmu, scénou porodu jsme začali i celé natáčení. Takže to byl vlastně dar. Ale dívat se znovu na ten záběr bylo obtížné, protože už se do toho rozpoložení nechci vracet.

Lidovky: Jak moc se od sebe těch šest verzí porodní scény lišilo?Dost, protože jsme hodně improvizovali. Znali jsme základ, věděli jsme, co musíme udělat, ale bylo na nás, co řekneme, netušili jsme, jak se vše bude vyvíjet. Třeba to mé krkání mě jen tak napadlo. Té ženě, jejíž porod jsem sledovala, bylo totiž při tom dost špatně. Tak jsem to zapracovala.

Lidovky: Opakovat onu scénu čtyřikrát za den vám nevadilo?
Ne, na divadle jsem zvládla odehrát celou Tramvaj do stanice Touha i dvakrát za den. Vím, jak se zresetovat, vrátit na začátek, vymazat vzpomínku na to, co jsem zrovna odehrála.

Lidovky: Myslíte, že vaše divadelní a filmové herectví se navzájem ovlivňuje?
Divadlo vyžaduje výdrž, díky tomu zvládám natáčet spoustu stejných záběrů po sobě. Dlouho jsem ale zápasila s filmovou hereckou technikou, s tím, jak být ve filmu detailní. Připadalo mi těžké přeložit pro kameru pocity, které jsem dokázala imitovat na jevišti. Musela jsme se naučit, jak ty pocity schovat v sobě a neukazovat je jako v představení, kde je musí vidět i poslední řada. Ve filmu žádná poslední řada není.

Lidovky: Co vám při vašem herectví nejvíc pomáhá?
Hodně používám hudbu, poslouchám ji těsně před tím, než se řekne Akce. Sestavuji si pro každou postavu playlist, hudba mi pomáhá přepínat mezi svou realitou a realitou své postavy, aniž bych do ní propadla. 

Už asi v sedmnácti letech, když jsem ve školním představení Hamleta hrála Gertrudu, jsem pochopila, o čem hraní je. Jednou jsem totiž mezi scénami představení kráčela po školní chodbě a najednou jsem začala přemýšlet jako Getruda. A došlo mi, že hraní znamená mít v hlavě myšlenky někoho jiného. Nejde o to, jak vypadáte nebo jak se hýbete. Ale o to dostat do sebe myšlenky a pocity své postavy. Je to proces zevnitř směrem ven.

Lidovky: Jakou hudbu jste využila pro Střípky ženy?
Spoustu skladeb. Některé se vztahovaly k dítěti a mým pocitům k němu. Ale nedokážu být konkrétní. Mám pocit, jako bych na sebe prozrazovala něco velmi intimního. Asi proto jsem na premiéře tohoto filmu byla tak nervózní. Cítila jsem se zranitelně. Nevím, jak to popsat. Jako bych ducha toho miminka předávala dalším a doufala, že se o něj budou dobře starat.

Během příprav jsem strávila hodně času i s ženami, které o dítě přišly, a moc mi záleželo na tom, abychom jejich příběh odvyprávěli dobře. Promiňte, že jsem se teď rozplakala, to se mi u rozhovorů nestává. To miminko ve filmu pro mě bylo jako opravdové. Jedna z těch žen, Kelly, ztratila dceru jménem Luciana a svěřila mi toho tolik, že jsem její příběh pořád nosila v sobě, celé natáčení. A cítila jsem vůči Lucianě zodpovědnost. Proto se na konci má dcera jmenuje Luciana, chtěla jsem, aby nebyla zapomenuta.

Lidovky: Jak byste popsala cestu, kterou vaše hrdinka Martha ve filmu projde?
Kornel tomu říkal odysea zármutkem. Souhlasím, že to je určitá báseň o zármutku. Proto jde o temný a těžký film, téma truchlení opravdu prozkoumá. Doufám, že díky tomu je i univerzální, ač každý z nás prožívá smutek po svém. I Martha najde svůj způsob, jak se s ním vyrovnat. Rozhodne se nebýt jako její matka, nevinit někoho jiného, nechce kompenzaci, nechce se mstít, musí ten zármutek přijmout a prožít si ho. Pro ni to je i cesta k nalezení sebe sama. Její dítě nefiguruje v jejím životě tak, jak doufala a chtěla, ale díky němu se změnila, možná k lepšímu. Někdy nás i ztráta může o nás samých dost naučit.

Lidovky: Vy si často vybíráte emocionálně náročné role, před kamerou i na jevišti. Znamená to, že ráda v bezpečném prostoru prozkoumáváte vyhrocené emoce?
Ano, miluju to. Jsem ráda, když se po mě v rámci role chtějí hluboké emoce. Čím náročnější postava, tím lépe. Ráda hraju ženy plné protikladů, i proto pro mě byla takový dar princezna Margaret v Koruně, která v sobě měla oheň a zároveň byla křehká. 

Martha je jejím opakem, v mnoha ohledech je ohromně silná, určitě silnější než já. Ale i ona je zranitelná. Své emoce neukazuje navenek, mým úkolem proto bylo i tak divákům předestřít, co se v ní děje. Ukázat, že i když působí, že necítí nic, uvnitř je zdecimovaná.

Lidovky: Volíte role i podle toho, jakou pro vás představují výzvu?Určitě, chci posouvat hranice toho, co si myslím, že zvládnu. Hledám role, které mě děsí, o nichž nevím, jak bych je zahrála. To pro mě většinou znamená, že bych do toho měla jít. Střípky ženy byl rozhodně ten případ. I Mission: Impossible mě děsilo, nikdy jsem ve světě tak velké akce nebyla.

Lidovky: Máte nějaké herecké vzory?
Starší herečky Julie Christieová, Catherine Deneuveová nebo především Gena Rowlandsová jsou pro mě pořád inspirací. Hlavně ale chci hrát ženy, s nimiž se můžete identifikovat, takové, jaké sama znám. Vždy se snažím ve svých rolích najít něco, díky čemuž budou mít ženy v publiku pocit, že vyprávíme jejich příběhy.

Lidovky: Jak vzpomínáte na seriál Koruna, který vypráví příběh britské královské rodiny? Čekali jste takový úspěch?
Ani na vteřinu. To bylo na tom krásné, natáčeli jsme první řadu a vůbec jsme nevěděli, jestli se na ni bude někdo dívat. A nezáleželo na tom, protože to natáčení bylo skvělé, vytvořili jsme na place rodinu, byla to šťastná doba. Když měla premiéru první sezóna, natáčeli jsme zrovna druhou. Pamatuju si, jak se Claire Foyová vrátila na plac se Zlatým glóbem a jak nám to všem připadalo neskutečné. Teď se na Korunu dívám jako fanynka a moc se těším na další sezónu, kde bude princeznu Dianu hrát moje nejlepší kamarádka Elizabeth Debickiová.

Lidovky: Rozlišujete ještě mezi filmem a televizí?
V seriálu máte víc času, dostat dvacet hodin na postavu je dar, těším se na další seriál. Ale filmy taky miluju a doufám, že lidi se na ně nepřestanou dívat. Takže nemám preferenci.

Lidovky: Jak jste prožila jarní lockdown?
Hodně jsem přemýšlela o kreativitě, jako ostatní jsem se uklidnila a rozjímala jsem. Byla to těžká, ale svým způsobem i hloubavá doba. A k tomu jsem se dívala na spoustu filmů. Jsem vděčná, že jsme pak mohli jet se snímkem Střípky ženy do Benátek, že tam přijeli diváci a novináři, festivaly jsou záchranným lanem všech podobných malých filmů. Uvědomila jsem si, jak moc miluju svou práci a jak hodně mi chyběla. I jak je důležité sledovat příběhy, které vás spojí s ostatními, díky nimž prožijete něco nového. Obzvlášť v těchto časech.

Autor: