Ingmarova léta zrání na divadle. Fanny a Alexander je solidní popasování se s předlohou

Film Fanny a Alexandr bývá považován za vrchol Bergmanovy filmografie, mistr v částečně autobiografickém příběhu shrnuje dosavadní témata své tvorby, uměleckou kreativitu jako takovou, pochybování o bohu, komplikovanost partnerských vztahů i některé problémy další. Dílo inspiruje čas od času také divadelníky, před třemi lety ho na první bratislavské scéně režijně připravil Marián Amsler s Emílií Vášáryovou, Táňou Pauhofovou, Richardem Stankem a dalšími hvězdami slovenského divadla. V rámci rodinné ságy s propletenými příbuzenskými vazbami staví film i jevištní úprava do popředí citlivého chlapce Alexandra (Viktor Javořík), který se svou mladší sestrou Fanny (Tereza Terberová) tvoří jakýsi spiklenecký tandem, v rodině, obklopující je láskou, nemají problémy s některými darebáckými extempore, jiné to však je poté, co se jejich ovdovělá matka provdá za rigidního luteránského biskupa Vergéruse.

Herectví, osudová volba

Švandovo divadlo uvede Bergmanovy Scény z manželského života

Vinohradská inscenace výrazně akcentuje jak okouzlení filmovým uměním (Alexandrovo vánoční nadšení nad darovanou laternou magikou), tak fenomén herectví. S Thálií byl totiž spjat život babičky Heleny (Regina Rázlová), rodiče (Andrea Elsnerová a Jan Šťastný) divadlo provozují, Alexandr touží spoluúčinkovat v tak náročných kusech jako Hamlet čiMacbeth. Občas z těchto her i cituje, zde se postava rozděluje na ztvárňované dítě i na už dospělejší komentář k jeho tužbám. Při zkoušení Hamleta tatínka Oskara raní mrtvice a brzy poté umírá. Ztvárňoval ostatně ducha Hamletova otce, takže se pak Alexandrovi jako duch také občas zjevuje. Rodinná konstelace, v níž se přirozeně prolíná smyslná rozpustilost s ranami osudu, poskytuje v první části inscenace dostatek příležitostí pro vytvoření živých jevištních postav, týká se to všech dosud jmenovaných, i sexuálně náruživého strýčka Gustava Adolfa v podání Igora Bareše, jeho k manželce neurvale se chovajícího bratra Karla (Ivan Řezáč) i drobnějších partů dámských. Scéna Oskarova umírání patří k působivým jevištním výjevům, atmosféru nejen této události přesvědčivě spoluvytváří pohyb závěsů, spouštění revuálek, střídání tmavých a světlých ploch.

Do přestávky ještě stihneme osudový zvrat, kdy matka s dětmi přicházejí na přísnou a studenou faru biskupa Vergéruse (Daniel Bambas), kde torzu rodiny končí relativně pohodové živobytí. Atmosféra značně přitvrdí, což se týká především konfliktů mezi otčímem a Alexandrem. Bambas důvěryhodně ztvárňuje krutého sobce, který si svoji přirozenost ospravedlňuje dobrými úmysly milujícího, ale přísného vychovatele, vzpurný synek s fantazií (vždyť z něho jednou bude umělec) je v Javoříkově podání sympatický rebelant. Enumerace vulgarismů, které sám pro sebe a někdy i před druhými používá v jakési sebeobraně, působí ovšem méně přirozeně než z filmového plátna, na velkém jevišti má tento verbální suterén hodně výrazné „echo“. Ve druhé části inscenace, v níž se více filozofuje a vede se i disputace s bohem (ze strany chlapce, jak jinak, odmítavá), vycházejí některé situace statičtěji, všechen ten text, i přes statečné výkony protagonistů, trochu brzdí tempo díla. Také pobyt dětí v magickém vetešnictví židovského „strýčka“ Izáka (Svatopluk Skopal), který jim dopomohl k útěku z Vergérusovy fary, ve srovnání s filmem značně pokulhává. Namísto útulně tajemného krámku s loutkami se z provaziště snášejí a opět vznášejí obří torza lidských těl a klíčový „zasvětitel“, magickými schopnostmi obdařený Izákův synovec Izmael (Jiří Maryško), který v Alexandrovi utvrzuje účinnost vůle spjaté s fantazií (i když to může být bolestné), vyjíždí z propadla na vozíku. Jako kdyby jeho mimořádné schopnosti ladily s typem postižení takového Stephena Hawkinga.

Finále už je neseno v rozverně smířlivé atmosféře při rodinné oslavě po narození dvou dcer proutníka Gustava Adolfa (tu první porodila jeho manželka, druhou milenka). Alexandr prožitím různých peripetií i jejich reflexí dozrál, nasazuje si baret, známý z fotografií slavného režiséra, stává se tedy před našima očima Ingmarem a dává pracovní pokyny filmovému štábu.

Přes některé výhrady, které lze k vinohradské novince mít, jde o smělé a ve výsledku solidní popasování se s věhlasnou předlohou.