Titzlová totiž není jen novinářka, ale především Hlasova kamarádka, která leccos zažila v okruhu jeho přátel a na místech, která jsou pro písničkáře zásadní, například chodila na Hanspaulku, jejíž hudební komunita 70. a 80. let Hlasovu osobnost zformovala.
Přestože je blízkost tazatelky i zpovídaného citelná z každé otázky i odpovědi, nikdy se tu nesklouzává ani k přílišné familiárnosti, ani k žádnému vzájemnému „pomrkávání“, které by bylo pro nezúčastněného čtenáře nepochopitelné, což je znakem dobrého vkusu obou protagonistů tohoto povídání.
Hlasovy vzpomínky jsou stejné jako jeho písničky: osobní, ale neokázalé, přirozeně tečou, dokážou vtáhnout i strhnout, ale nehrají ostentativně na city, jsou vesměs pozitivní, a to i tam, kde Hlas vypráví o věcech, které úplně veselé nejsou a sám v nich nefiguruje zrovna jako čítankový vzor.
Mezi dokončením rozhovoru a jeho vydáním Ivan Hlas prošel zásadním obdobím svého života, totiž zkušeností vážného onemocnění. Do vydání knihy se stačil zotavit a vrátit na pódia. Knize tak sice možná chybí dramatický vrchol, ale její závěr, takový, jaký je, stále platí: „Muzika je dobrá cesta. Udržuje lidi ve štěstí, cítím to sám na sobě. A jestli to tak cítí i ostatní, je dobrý důvod pro to žít.“
