Proč by také J Mascis, fenomenální kytarista a osobitý zpěvák i skladatel, měl točit pod svým jménem stylově stejnou hudbu, jakou dělá se zavedenou kapelou, jejímž je už čtyřiatřicet let šéfem a frontmanem?
Je samozřejmé, že na sólové ploše, kde si kromě kytar sám nahrává i baskytaru a bicí (Mascis je velmi zdatným bubeníkem, v několika skupinách v minulosti tento post zastával nastálo), využívá vyjadřovací prostředky, které se do Dinosaur Jr. příliš nehodí. Naopak některých rysů svého rukopisu se nezbavuje a není žádný důvod, proč by měl.
Aktuální album Elastic Days je Mascisovo třetí, které vydal pod svým jménem na legendárním labelu Sub Pop (ano, na tom, který na přelomu 80. a 90. let de facto „udělal grunge“). V tuto chvíli nevíme, jestli tato ediční řada bude pokračovat, zatím to vypadá na završení volné trilogie propojené nejen stylem, ale i výtvarnou podobou obalu.
Princip Mascisovy sólové tvorby je vlastně docela jednoduchý. Základ každé písně tvoří zvuk doprovodné akustické kytary, případně doplněný klavírem (Ken Maiuri, kromě čtyř backvokalistů jediný host nahrávky). Rytmickou složku písní, které se odvíjejí vesměs ve středním tempu, tvoří někdy plná bicí souprava a baskytara, někdy pouze perkuse, zejména tamburína. Prostě úplně jednoduchá a průzračná, vysloveně písničkářská instrumentace.
To, co ji posouvá blíž k tomu, jak Mascise hudební fanoušci znají nejlépe, jsou sólové kytarové vstupy do každé písně. Ty totiž protagonista doslova „ždíme“ ze svého zvukově notně zkresleného elektrického nástroje. Mascis je skutečný kytarový fenomén, mimořádně vlivná osobnost tohoto nástroje, jejíž signovaný model kytary Jazzmaster má v nabídce firma Fender a který dokonce v roce 2012 obsadil pátou příčku žebříčku stovky největších kytaristů všech dob, vyhlášeného americkým hudebním magazínem Spin.
Souzvuk akustické a elektrické kytary tak, jak to slyšíme z alba Elastic Days, je jedním z nejvzrušivějších v kontextu rockové hudby. A specifická melodika jinak vlastně docela jednoduchých Mascisových písniček, kterou vede zpěvová linka a jeho typicky vysoký hlas, jsou dalšími body, díky nimž si v záplavě folkrockových projektů Mascisovo album nelze splést.
Mascisův zpěv i styl hry na kytaru bývá často srovnáván s Neilem Youngem. Kanadská legenda dělí svůj čas mezi projekty postavené na zvuku akustických nástrojů a na hřmotném rocku s elektrickými sóly, balancujícími na hraně kytarové vazby. Prakticky nikdy ale tyto dva přístupy nemíchá na ploše jednoho alba, natožpak jedné písně. J Mascis naopak právě na tomto průniku postavil svůj sólový rukopis. Z něhož navíc vychází jeden kvalitativně vyrovnaný originální song za druhým.
