„Tak jo, ženo moje milá, tak možná jsem osina někde, ale poté, co jsem ti přeříkal, čím vším jsem si musel projít, abych se prosadil v Americe od roku 1935 víceméně dodneška, (...) musí ti být jasné, že to mé konkrétní utrpení pochází z toho, že jsem si příliš pouštěl k tělu všechny ty tupouny, se kterými jsem musel vycházet...“
Jack Kerouac lítostivý, Jack Kerouac fňukající – právě tak se představuje od první řádky svého posledního románu; tedy přesněji posledního, který dosud zbývalo v češtině vydat. Duluozovu marnost z roku 1967, Kerouac v ní vzpomíná na období mezi lety 1935 a 1946, na první lásky, přátele, válku a s ní spojenou smrt, první ohromení New Yorkem nebo formování beat generation.
Formálně román zarámoval jako vyprávění své manželce Stelle, když se ho ptala, jak to celé vlastně bylo (a není bez zajímavosti, že právě jako odpověď ženě mínil i svůj nejslavnější román Na cestě, když v roce 1951 napsal jeho první verzi; jen ta manželka byla jiná).
Největší beatnik ze všech. Alkohol a pocit životní marnosti Kerouacovi zničily život![]() |
Kniha je strhující i fascinující. A vůbec přitom nevadí, že všechno už jsme někdy četli, v mnoha Kerouacových románech, kdy se více či méně literárně zabarveně vracel k tomuto období. Poučenějšího čtenáře tedy nic moc nepřekvapí, snad jen, že se od divokých experimentů s prózou v polovině 50. let jako spisovatel zase ukáznil.