Antarktida, ledový kontinent na jihu Země, obklopený moři. Nehostinná oblast s mrazivým klimatem, kde se člověk nikdy neusídlil. Z dálky toto území vypadá jako nedotčené a opuštěné.
Při podrobnějším průzkumu podpořeném osobní zkušeností, což je právě základ Adámkovy knihy, však vidíme, že Antarktida je také územím vědeckých stanic i sporů mezi účastníky badatelských pobytů či výprav, které dnes stejně jako před desetiletími vrcholí úžasnými objevy i smrtelnými tragédiemi.
Češi v Antarktidě:Češi v Antarktidě |
Medaile a ztroskotání na Labi
Adámek patří k zakladatelům první české základny v Antarktidě, sloužící vědeckým účelům, Tedy stanice Johanna Georga Mendela. postavené na ostrově Jamese Rosse v roce 2006. Podrobné popisy ať už počasí či třeba vědeckých zařízení má tedy z první ruky.
Jeho kniha svědčí i o vymetání archivů, mimo ukázky dobového tisku je tu i plno originálních fotografií. V úvodu vzdává autor hold především Václavu Vojtěchovi, prvnímu Čechovi, který se v Antarktidě vylodil v roce 1939 s expedicí admirála Byrda.
Vojtěch je také jediným Čechem, který získal zlatou medaili Kongresu USA, což ovšem nebránilo domácím kritikům nařknout ho z "nevědeckosti". Přitom Vojtěchovi se mimo jiné také podařilo napsat svébytnou knihu Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem, která ovlivnila další generace jeho pokračovatelů.
Snad i rozčarování z domácího přijetí vedlo Vojtěcha k plánům na další výpravu do země tmy a mrazu, tentokrát přísně vědeckou. Před odjezdem ale polárník, považovaný všude jinde než doma za průkopníka a objevitele, zahynul. S chlapíkem, který se vyznamenal v Antarktidě a proslul i jako vodič psích spřežení v pustinách, se převrhla kánoe na Labi a on utonul.
Po kom zbyl jen prsten
Od účasti Václava Vojtěcha v Byrdově expedici nestanula česká noha v Antarktidě 28 let. Až rok 1957 byl přelomový. Rozvoj zkoumání území o rozloze větší než Austrálie, čili přes 8 milionů kilometrů čtverečních, které zatím nikdo nespatřil, přineslo soupeření Američanů a Sovětů.
Se sovětskými výpravami se do Antarktidy do roku 1970 dostalo celkem dvanáct českých vědců.
Podrobněji jsou v knize popsány osudy prvního z nich, Antonína Mrkose, astronoma zkoumajícího polární záři a pohyby komet, či novináře a spisovatele Stanislava Bártla, který tehdy z Antarktidy posílal reportáže do českých deníků, a geologa Josefa Sekyry, jenž je vůbec prvním Čechem, který stanul na jižním pólu.
Adámkův popis výprav, doprovázených zimou, bouřemi, vichrem a vůbec všelijakými katastrofami, doplňují rozhovory s veterány či s vdovou po meteorologovi Oldřichu Kostkovi, který se z výpravy nevrátil. Spolu s deseti ruskými polárníky uhořel na stanici Mirnyj. Adámek událost z roku 1960 příliš nekomentuje, stačí mu letmý záběr: Karla Kostková manželův prsten od chvíle, kdy jí ho předali, nesundala z ruky. A několik smutných vět pozůstalé, která se podrobnosti o smrti svého muže nikdy nedozvěděla, vypovídá leccos i o době, kdy se o tragédii sovětských polárníků nesmělo ani špitnout.
Mendel a Nelson
Adámkova kniha, plná příkladů odvahy a statečnosti, ovšem nikterak není pouhou oslavou "našich chlapců v divočině". Adámek se nevyhýbá kontroverzi a snad i určité příkrosti především v hodnocení jiného českého záchytného bodu v Antarktidě, totiž stanice Eco Nelson, zbudované polárníkem Jaromírem Pavlíčkem v roce 1986. Nesouhlasí s jejím využitím výhradně pro techniky přežití a považuje ji za "nevyužitou šanci". Obšírně se věnuje i tragédii z května 1993, kdy v okolí Nelsonu na moři zahynuli Miroslav Stuchlík a Alois Suchánek.
Proti klasickým pracím Stanislava Bártla, který je svých knihách (např. Bílá pevnina, 1975) odkojen třeba i dramatickým líčením Jacka Londona. je styl současného badatele Hynka Adámka spíše suchý, přesný, vědecký. Jeho kniha obsahuje ovšem dosud nikdy nepublikovanou sumu informací a pro zájemce o Antarktidu ji lze považovat za nezbytnou.
