Prokazatelně sám osobně zabil stovky lidí; byl „vysazený“ zejména na Poláky, jimž vyčítal okupaci části československého území. Shazoval je kupříkladu z třicetimetrového útesu v lomu. „Na podzim 1941 Alex pomáhal nahnat zhruba dva tisíce vězňů do močálů, kde zahynuli. V prosinci 1941 připravil s dalšími kápy akci H-13, při níž zahynulo asi pět stovek vězňů. Způsob vraždy spočíval v tom, že vězňové byli vyhnáni pod sprchy na volném prostranství při dvacetistupňovém mrazu a poléváni studenou vodou. Část zmrzla na místě, ostatní pomřeli na následky takového zacházení,“ líčí 740stránková kniha Bestie, již v NLN vydal historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR.
Devadesát kazuistik zločinců
Případ surového Keleberce, jenž dle svědectví utopil člověka v žumpě a jiné ubil naběračkou k smrti, otevřel po jeho zatčení v dubnu 1964 otázku, jak se bude Československo stavět ke stíhání válečných zločinů de facto z území jiného státu a často na Polácích. Mezitím ve Spolkové republice Německo probíhaly „osvětimské procesy“ s přímými či nepřímými vrahy, které zajímaly i obnovenou Čs. vládní komisi pro stíhání nacistických zločinů (ČKVZ). Kápo Alex byl podroben psychiatrickému vyšetření, jež ale ukázalo, že se stal „bezproblémovým občanem“, že nemá vážnější úchylky. Měl jen nižší IQ. Nakonec byl odsouzen k odnětí svobody na 14 let.
„Do knihy jsem vybral devět desítek uzavřených případů. Nejsložitější věcí bylo, jak celé velmi široké téma stíhání nacistických zločinců metodologicky uchopit,“ řekl LN Kyncl, jenž prostudoval jak tuzemské, tak zahraniční archivy v Německu (pro bývalé součásti SRN a NDR) a v Rakousku. Knihu uvozuje podrobný historický úvod, popis vyšetřování zločinů, procesy v německy mluvících zemích po roce 1945, téma ne/promlčitelnosti a aspekty takzvané „biologické amnestie“, kdy se v SRN mírněji pohlíželo na stárnoucí pachatele...
Jak Češi stíhali „bestie“.
„Právní problematika byla obzvlášť složitá, protože každá ze zúčastněných zemí pohlížela na trestněprávní aspekty odlišně a dle svých zákonů,“ nastiňuje Kyncl, jehož knihu recenzoval i právní historik Jan Kuklík, stávající děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Kromě případů, kdy byli zločinci dopadeni na čs. území (jako Keleberec), je výpravná a neobyčejně poctivě zdrojovaná kniha plná dalších „bestií“, které unikly i za hranice. Tyto osoby terorizovaly československé obyvatele (jako například nepotrestaný šéf pražského gestapa Ernst Gerke anebo naopak justicí usvědčený a roku 1973 v NDR popravený Paul Feustel, vrchní gestapák z Kolína). Či Kurt Wachholz, krutý dozorce SS z Malé pevnosti Terezín).
Šlo o surového, mnohonásobného vraha: vězně nutil skákat z výšky, ubíjel je, studentovi Svátkovi rozšlápl s dalším nacistou hrudní koš (!). Důstojníka čs. armády Mekutu donutil zahltit se solí a pak stát ve vedru v kožichu s cihlami v rukou, načež jej pak skokem na zhroucené tělo usmrtil... Wachholz byl v únoru 1968 ve východním Německu zatčen a v listopadu – tedy po srpnové okupaci ČSSR – s ním začal v Berlíně proces, jenž měl ukázat „porozumění“ mezi justicí socialistických států. Symbolickou se pak stala fotka, kdy během rekonstrukce vražd prochází obviněný Wachholz jako jediný ze stíhaných pachatelů „brankou smrti“ v Terezíně, přičemž jsou mu v patách vyšetřovatelé Karel Kámiš a Čeněk Klapal. Na případu spolupracovaly složky Stasi a Státní bezpečnosti (StB); bývalý esesák Wachholz byl dne 13. prosince 1968 ve východním Berlíně za účasti čs. svědků odsouzen k trestu smrti a 28. dubna 1969 následně v Lipsku popraven – nečekaným výstřelem z blízkosti do zátylku.
Na paměť budoucím
Mezi devadesátkou případů však figurují nejen gestapáci a dozorci. Kyncl si všímá též zločinů na samém sklonku války, při takzvaných pochodech smrti či protipartyzánském násilí typu vyvraždění Javoříčka zvláštním komandem ZbV 43. Otřesná je kupříkladu vražda 21 maďarských Židů večer 14. dubna 1945 v Mikulově, kdy Christian Wolf s dalšími zákeřně usmrtili osm bezbranných mužů, dvanáct žen (jedna měla i amputovanou nohu) a devítileté dítě. „Výpovědi svědků, kteří byli přítomni exhumaci a ohledání mrtvol, nasvědčují tomu, že oběti byly nejen stříleny, ale také sraženy do příkopu pažbou, omráčeny a zasypány hlínou, takže zemřely udušením,“ uvádí kniha. Stíhání proti Wolfovi bylo roku 1968 zastaveno.
Proč dal autor svému dílu název Bestie? „Jednak kvůli nelidskému jednání stíhaných osob, ale i jedna z vyšetřujících skupin nesla krycí jméno Bestie,“ vysvětluje historik, jenž spolupracoval s mnoha archiváři či uznávaným profesorem Norbertem Freiem z Univerzity Friedricha Schillera v Jeně. Kromě bádání Kyncl provází Terezínem a v Pardubicích chystá s kolegy vznik unikátního památníku výsadku Silver A a obětem heydrichiády. Mementem pro budoucí generace je však i jeho obří kniha, jejíž obálku zdobí bestie: onen kápo Alex.
