Hra o trůny, první díl Martinovy ságy Písně ledu a ohně, vyšla v roce 1996 (česky o čtyři roky později). Již tehdy šlo o událost, ale zatím nepřesahující hranice žánru. Situaci nezměnila ani pokračování: Střet králů, Bouře mečů a Hostina pro vrány. Skutečným fenoménem se série stala až po premiéře televizní adaptace, jež odstartovala v dubnu 2011. A právě tehdy dosáhla knižní Hra o trůny prvního místa v žebříčku bestsellerů listuThe New York Times.
Kromě základní série, která se roku 2011 rozrostla o pátý svazek (z plánovaných sedmi), Tanec s draky (česky 2012), existuje i řada dalších publikací dokreslujících svět této ságy. Jde nejen o samostatné povídky či z jednotlivých dějových linií odvozené novely (například Blood of the Dragon), ale i o cyklus příběhů potulného rytíře Dunka a jeho panoše Vajíčka, odehrávající se několik desetiletí před začátkem Hry (česky jako Rytíř Sedmi království, 2014) či kvazikronikářský Svět ledu a ohně (česky 2015). Jak sága, tak některé povídky pak existují i v komiksové podobě, taktéž přístupné v českém překladu. O videohrách, deskovkách a karetních hrách nebo kuchařkách a souborech citátů ani nemluvě.
  |
Podobné mediální synergie a ohlasu fanoušků se ve světě fantasy dočkala jen hrstka děl: pochopitelně Pán prstenů, Barbar Conan, Zeměplocha či Harry Potter. Čím se mezi tyto vyvolené zařadila právě Píseň ledu a ohně? Jednoduchá odpověď ve stylu „díky marketingu HBO, vhodně zacílenému na internetové generace“ by byla zavádějící; ta adaptace byla logickým završením určité cesty, nikoliv darem shůry.
Hic sunt dracones
Američan George R. R. Martin (* 1948) byl již v sedmdesátých letech jedním z nejzářivějších jmen fantastiky. Proslavil se především povídkami; u nás jsou nejznámější Písečníci z roku 1979, kteří posloužili v devadesátých letech jako předloha pro pilotní díl seriálu Krajní meze. Postupně Martin přecházel k románům. Ačkoliv jsou melancholický Soumrak na Worlornu či upírský Sen Ockerwee dnes již klasickými díly, nepřinesly autorovi v době svého vydání odpovídající úspěch. A hororový, komerčně naprosto neúspěšný Armageddon Rag (z roku 1984) dokonce vedl tvůrce k výroku, že si „kompletně zničil“ spisovatelskou kariéru.
Následovala proto zhruba desetiletá odmlka, vyplněná především prací pro televizi. Tu pauzu ukončila právě Hra o trůny. Znamenala restart Martinovy spisovatelské dráhy. Tvůrce oscilující předtím mezi všemi žánry, ale vynikající zejména v povídkách a vždy stavějící na silné atmosféře a nápadech se ve Hře o trůny přihlásil k pro něj dosti nezvyklé posttolkienovské epické fantasy, založené na košatém ději a detailně vykresleném fikčním světě. Přičemž ovšem Hra o trůny nebyla tradiční fantasy ságou, ale naopak velmi novátorským počinem.
Většina fantasy ság devadesátých let byla založena na zromantizovaném pojetí středověku. Magické světy směřovaly k happy endům, hrdinové z řad plebsu i šlechty byli chápaví a tolerantní a realističnost se omezovala v lepším případě na popisy zbroje či zbraní. Jistě, existovaly výjimky – například Martinem často vzpomínaná série Tada Williamse, započatá knihou Trůn z dračích kostí, kde se vedle tradičního mytologického pozadí progresivněji pracovalo se středověkými inspiracemi (včetně pohledu na vztahy mezi šlechtou a poddanými či náboženství).
