Jamese Rightona při pražském pobytu doprovázela i jeho žena, slavná herečka Keira Knightley, která zde natáčela film The Aftermath. Na přání jejího manžela jsme ale o soukromí nemluvili. Témat, týkajících se hudby, bylo ostatně dost a dost.
Tento britský hudebník nebyl první hvězdou světového jména, která natáčela v dejvickém studiu. V minulých letech zde většinou zcela utajeně pracovala například Lady Gaga, skupiny One Republic či Killing Joke, zpěvák reggae Damian Marley nebo legendární alternativní kytarista Gary Lucas. Mimo jiné i o tom, proč si vybral toto studio, hovořil James Righton s LN.
Jak jste se v Praze octl?
S Klaxons jsme hráli před třemi lety v Praze v Lucerna Music Baru a ten koncert si pamatuju jako nejlepší z celého turné. Opravdu. Nikdy předtím jsme v Praze nehráli, ani jsme tu nebyli jako turisté. Ale bylo to úžasné, lidi byli hrozně vstřícní, znali naše písničky, bylo to ohromně nabité emocemi. Na Prahu jsem si zachoval krásnou vzpomínku. A navíc: s Českem mám spojené i některé ze svých nejoblíbenějších umělců: Franze Kafku nebo Egona Schieleho. Moje poslední video Lost In The Mystery jeho hodně kafkovské. No a když jsem teď hledal místo, kde bych mohl v klidu a nerušeně pracovat na nových skladbách pro svůj projekt Shock Machine, vzpomněl jsem si na Prahu. A tak jsem sem s celou svojí rodinou na tři týdny přijel. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl pracovat. Musím říct, že tady máte spoustu skvělých studií, vybavených na nejmodernější úrovni. Nakonec jsem si vybral Faust Records.
Čím vás zaujalo?
Kromě špičkové moderní techniky má něco, co jiná studia nejen v Česku, ale většinou nikde ve světě, nemají: velkou sbírku klasických starých nástrojů, se kterými se dá pracovat. Já jejich vintage zvuk zbožňuji, a tak jsem zavolal majiteli studia Richardu Maderovi, jestli všechny ty nástroje, co uvádí na webových stránkách, opravdu má a jestli jsou funkční. A on odpověděl, že na stránkách má vyjmenované jen tak dvě třetiny všeho, co je k dispozici, že je líný tam průběžně dopisovat nové kousky. To rozhodlo, že jsem si Faust Records pronajal. A Richard skutečně nelhal.
Co jste v Praze točil?
Úplně nové věci, které budou základem pro druhé album Shock Machine. První deska mého nového projektu vyjde zanedlouho, zbývá jen dodělat klip, který je roztočený. Album jsem natočil vloni v létě s producentem Jamesem Fordem, který pracoval s Klaxons, ale taky třeba s Arctic Monkeys, Florence And The Machine nebo Depeche Mode. Můj oblíbený producent. Točili jsme na takovém zajímavém místě v jižní Francii. Nebylo to tradiční studio, mám rád nahrávání ve specifických lokalitách. Jako když třeba Rolling Stones natáčeli Exile On Main St. v Richardsově francouzském domě nebo Paul McCartney svoji první sólovou desku po rozpadu Beatles na své farmě ve Skotsku.
Shock Machine jste čistě vy sám nebo i další muzikanti?
Já mám rád kapely, jsem rád členem kapely. Líbí se mi ta chemie mezi několika lidmi. Ale kreativní proces v kapele je vždycky bitva. Člověk musí dělat hodně kompromisů. Na realizaci svých momentálních tvůrčích záměrů ve studiu žádné další muzikanty nepotřebuju, všechno jsem schopen si nahrát sám. Shock Machine je prostě můj projekt. Můžu si dělat, co chci.
Proč tedy nepůsobíte pod svým občanským jménem?
To má několik důvodů. Za prvé mám rád tajemství. Za druhé: moje jméno se mi sice líbí, ale znamená něco jiného než moji hudbu. Chci prostě oddělit svoje soukromí a tvorbu. Za třetí: předpokládám, že po vydání alba postavím nějakou kapelu, protože budu chtít svoji hudbu hrát naživo. Moc rád bych si, mimochodem, zahrál i v Praze nabo na nějakém českém festivalu. A v neposlední řadě: co si budeme namlouvat, v novinách nebo na tričkách rozhodně bude vypadat líp nápis Shock Machine než James Righton.
Proč jste zvolil zrovna tenhle název? Nemá to být variace na jméno slavné britské psychedelické kapely Soft Machine?
Miluju Roberta Wyatta a jeho Soft Machine. Ale název tohohle projektu je inspirován tím, že jsem četl knihu psycholožky Giny Perryové Behind the Shock Machine. K těm trochu kafkovským písničkám mi ten název dobře seděl. Šok je vždycky inspirativnější než klid. Přestože moje nové písničky jsou pomalé. Tak pomalé, že Klaxons by je nikdy nemohli hrát.
To byl taky asi záměr, stylově se odlišit od minulosti, že?
Singly z alba, které zanedlouho vyjdou, budou normální tříminutové popsongy. Nic proti popu nemám, mám ho rád. Ale zbytek alba bude přece jen náročnější. Je to hudba, jaká se líbí mně, nemusel jsem dělat žádné kompromisy. Ale předpokládám, že když se líbí mně, bude se líbit i nějakým dalším lidem.
Klaxons
Zatímco na Klaxons se tancovalo, vaše nová hudba mi připadá určená k tomu, čemu se v šedesátých letech říkalo rozpínání mysli.
No jasně, já tuhle starou hudbu miluju. Taneční hudbu mám taky rád, poslední album Klaxons Love Frequencies produkoval Tom Rowland z The Chemical Brothers a bylo to dobré. Ale tanec není moje přirozenost. Doma žádnou taneční hudbu neposlouchám. Když přijdu domů, pustím si Pink Floyd se Sydem Barrettem, pustím si Beatles od roku 1965 dál, pustím si sólového George Harrisona, Johna Lennona nebo Paula McCartneyho. Pet Sounds od Beach Boys. Ale třeba i Eltona Johna nebo Davida Bowieho ze sedmdesátých let. Takovouhle hudbu.
Proč se vlastně rozpadli Klaxons? Působilo to jako naprosto poklidný rozchod.
Jo, navenek, veřejně... Ach bože, jak to popsat... Byli jsme spolu víc než devět let a bylo to velice tvůrčí, opravdu neuvěřitelné. Začínali jsme jako taková kapela z legrace, vlastně jsme to nebrali moc vážně. Najednou jsme byli zničehožnic slavní, dostávali ceny, ale pak následoval pomalý a dlouhý pokles. S tím souvisel i přístup britského hudebního tisku, který obvykle někoho strašně miluje a za minutu ho strašně nenávidí. A náš konec byl jako rozvod, opravdu jsme spolu mluvili jako exmanželé. Ale už se to hodně zlepšilo. Když jsem vydal první singl Shock Machine, ozval se mi z New Yorku náš kytarista Simon, se kterým se znám od dětství, že se mu to moc líbí.
S Klaxons jste dostali významné britské ceny, Mercury Prize i Brit Awards. Mají ale podle vás „ceny cenu“?
To je samozřejmě úplný nesmysl, nikdy jsem to neměl rád. Já jsem s muzikou začínal někdy ve třinácti, všichni kolem se účastnili různých lokálních hudebních soutěží, ale já na to vždycky kašlal. Vždyť to je jako porovnávat sýr s čokoládou, dvě úplně rozdílné věci. Je to celé jen věc nahrávacího průmyslu, byznysu, velkých vydavatelství. Když na Brit Awards například Sony dostane Album roku, Universal musí dostat třeba Skupinu roku a tak dále. Nechutné. Červené koberce nejsou můj svět.
Pocházíte ze Stratfordu nad Avonou, rodiště Williama Shakespeara. Myslíte, že vás to nějak ovlivnilo?
Spíš to, že odtamtud pocházejí Teletubbies... Brácha mi nedávno poslal žebříček dvanácti nejlépe vypadajících mužů z našeho hrabství. Na jedenáctém místě byl Tinky Winky z Teletubbies a dvanáctý Gordon Ramsay. Jsem hrdý na to, že pocházím ze stejného kraje jako Teletubbies a Gordon Ramsay...
