LN: Vaše obrazy lze číst jako série příběhů, kde se stále vrací téma moci a viny. Poprvé jste se mu věnoval v diplomové práci. O co šlo?
Byl to cyklus Únos, inspirovaný případem Huberta Pilčíka. V roce 1951 zabil dva lidi, které měl dostat na Západ. Unesl dvanáctiletou neteř jedné z obětí, věznil ji u sebe doma. Zkonstruoval pro ni speciální bednu, kterou musela mít na hlavě, aby nebyl slyšet její křik. Mluvil jsem s detektivy, kteří případ znali. Tu bednu mi z policejního muzea na pár dnů půjčili, a tak jsem si mohl na chvíli vyzkoušet, co asi ta dívka prožívala. Myslel jsem na tu moc, kterou Pilčík měl, a na to, jaké to asi je, když někoho vlastníte.
  |
LN: Proč jsou pro vás tak důležité konkrétní příběhy?
Ta diplomka, to byl extrém, kdy jsem věnoval hodně času pátrání po detailech toho případu. K jiným obrazům zase přistupuji jinak, ale téměř vždy vycházím z reálných událostí. Pokaždé chci ukázat naprosto přesný záznam reality, který je ale něčím narušený nebo zpochybněný. Je tam jedno hlavní téma a pak několik dalších, které v něm můžete číst.
Teď mám na výstavě v Praze obrazy mrtvých zvířat, která se přeměňují v květiny. Jedno z druhého vyrůstá, něco zaniká i vzniká.
LN: Zvířata jsou ve vaší tvorbě jako dokonalí tvorové. Čím vás tak fascinují?
Zdá se mi, že je v nich zakotvená určitá zkušenost z minulosti, kterou nelze úplně pochopit. Můžeme je pozorovat, můžeme je obdivovat, ale to tajemství nám zůstane skryto. Jeden z mých obrazů se jmenuje Měřítko souvislostí, je na něm velryba a pod ní se vznáší člověk se vztaženýma rukama. Dívá se na velrybu a uvědomuje si, že ona ho svou zkušeností přesahuje jako svědek z minulosti.
LN: Zajímavé je, že zvířata u vás mají až skoro nábožnou roli, zato člověka zobrazujete jako pasivního, téměř bezmocného tvora. Proč?
Já tělo vnímám hlavně jako nástroj, který vlastníme proto, abychom mohli prozkoumávat svět. Pro každého z nás je také zrcadlem, jež nám neustále připomíná, že stárneme, naši smrtelnost. Můj nový obraz, Tabuizace těla, představuje starší ženu, která je nahá. Vnímá, jak její původní krása nenávratně mizí. Na rukou má malé figury, ženy v burkách. Jsou jiné a stejné zároveň, pro každou z nich je tělo něco, o čem nemůže svobodně rozhodovat.
LN: Současné umění je plné komentářů, vysvětlování. Co znamená takový
Jan Gemrot■ Narodil se v roce 1983, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze ■ Tvoří v tematických cyklech, např Bestiario, Ikebana mortis ■ Vystavuje v Česku i v zahraničí |
komentář k obrazům pro vás?
Pro mě není nejdůležitější samotný obraz, ale to, co mu předchází, a to, co nastává, když ho vidíte v galerii. Myslím, že je potřeba, aby si lidé uvědomovali i spojitost mezi autorem a obrazem. Často je to tak, že vidí jen dílo, a nezajímají se o kontext. Současné umění si žádá mnohem víc aktivity od diváka, aby pátral po souvislostech a naslouchal tomu, co umělci říkají.
LN: Řada umělců ale nerada komentuje svoji tvorbu, protože prý mluví za ně. Jak to máte vy?
Určitě, chci aby to bylo zakódované v mých obrazech, ale zároveň se dá mluvit o tom, co na nich je a proč. Když jsem byl na akademii výtvarných umění, tak jsem myslel, že umění může být všechno a že mnohá díla jsou bez komentáře nečitelná. Postupem času jsem změnil názor, svět je přehlcený informacemi a umělec v něm musí obstát a obhájit svojí práci. Dnes podle mě neplatí, že uměním se může stát cokoliv. Uměním je pouze to, co jím být musí. Moc dobře si uvědomuji, že jsem měl velké štěstí na konci AVU. Mé práce se dostaly do soukromých i veřejných sbírek, takže nemám problém se tvorbou uživit. Což je na jednu stranu skvělé, ale na druhou stranu vnímám obrovskou zodpovědnost a privilegium, že můžu takhle žít a věnovat se malbě.
LN: Letos na jaře jste v Trutnově vystavil popálené obrazy s válečnou tematikou.
Co se tehdy s nimi stalo?
V roce 2011 jsem přemýšlel o poučce, že za války není čas na umění. Jenže my dnes války díky globalizaci sledujeme online z bezpečí, jak má tedy vypadat umění z takové doby? Namaloval jsem několik obrazů a vyzkoušel, co by se jim mohlo stát za války: vystavil jsem je ohni a sutinám. Na vernisáži jsme mluvili o tom, jaká je teď role umělce a o uměleckém díle, které tu není navždy, vzniká, trvá a pak zaniká.
LN: K čemu jste došel?
Že ta možnost být každý den v ateliéru a svobodně dělat, co chci, je v dnešním světě tak vzácná, že si vážím každé minuty.
