NEJ HITY: Mrouskající kočky u soudu

Nebyl to případ štvanického rodáka, který od roku 1982 žil v kanadském Monrealu a do rodné země se vrátil až v sametových poměrech.

A setkání s dávnými spoluhráči z Hanspaul City bylo třeba zapít; nejednou. „Tehdy se strašně pařilo – chodilo se do Radosti FX, Duplexu, Diakónu a končívalo se Na Zvonařce, zpravidla tak kolem páté hodiny ranní. A jak se tak člověk vracíval probouzející se Prahou domů, potkával různé noční existence – zlodějíčky, opilce, pasáky i unavené pouliční holky,“ vyjmenovává vzpomínky na polistopadový mejdan Jan Kalousek – všechny je vměstnal do písně příznačně nazvané Chodím ulicí; psal se rok 1993.

Vydal ji o rok později na svém druhém albu, nesoucím pouze jméno svého tvůrce. A protože tehdy se ještě desky prodávaly a gramofonové firmy měly prostředky na výrobu videoklipů, vznikl k procházkové písni i vizuální doprovod. Natáčelo se v Nuslích, které poskytly ideální exteriér pro podivuhodné noční figurky, které si zahráli kamarádi z mokré čtvrti a kolegové z Barrandova, kde tehdy navrátivší se emigrant tlumočil zahraničním filmovým produkcím. Není divu, že se z písně stal hit, který zabodoval v rozhlasových i televizních hitparádách; hojně se tenkrát hrál.

Uplynulo bezmála deset let. V roce 2002 se na trhu objevila deska Tune Da Radio skupiny Support Lesbiens. Jako pilotní singl ji do světa uvedla skladba In Da Yard. I Jan Kalousek v témže roce vydával svou novinku Tak jo. Propagační cesta po rozhlasových stanicích ho zavedla i do olomouckého rádia...

„Po skončení rozhovoru mi moderátor prozradil, že se na hudební scéně objevila jakási kapela, která anglicky zpívá mou píseň Chodím ulicí. To mi přišlo jako naprostý nesmysl, ale když mi ji pustil, tak jsem musel uznat, že v refrénu jsou si obě melodie víc než podobné,“ popisuje začátek pozdějšího soudního sporu bývalý člen kapely Zoo, který přísahá, že tehdy žádnou skupinu jménem Support Lesbiens neznal; nevěděl ani, zda jsou to Češi zpívající anglicky, či kapela z Velké Británie.

Brzy si však v jejich státní příslušnosti udělal jasno a podle svých slov se nejprve pokusil o dohodu mimosoudní cestou; autor inkriminované hudby Yarda Helešic to odmítl. A tak dostali slovo právníci a hudební znalci.

V tuzemské justici ojedinělá kauza se nakonec táhla až do roku 2008, kdy soudce Martin Valehrach vynesl rozsudek. Odmítl Helešicovo tvrzení, že Kalouskův hit nikdy neslyšel, a i když uznal, že mohlo jít o nevědomou citaci z písně Chodím ulicí, dal za pravdu odbornému posudku znalce z brněnské JAMU, který ve své expertize uvedl, že obě písně se „ve dvou taktech melodicky zcela shodují, ve dvou taktech jsou téměř stejné a v dalších několika taktech velmi podobné“.

Nepomohlo konstatování, že „určité shody se dají vysledovat téměř ve všech popových písních a tyto konkrétní skladby jsou navíc obyčejné, neobjevné a využívají prvky dávno známé již odjinud“. Verdikt proto odsoudil dnes už bývalého člena Support Lesbiens k zaplacení dvousettisícové pokuty poškozené straně, proti čemuž se napadený muzikant odvolal, a spor tak trvá dodnes.

Naopak soud nevyhověl Kalouskově žádosti, aby kapela nesměla do budoucna píseň In Da Yard hrát, v opačném případě aby byl připsán coby její spoluautor... Uběhlo dalších pár let a Jan Kalousek opět zpíval: „Chodím ulicí, barvu šedou teď nevnímám / a kočky se mrouskaj / chodím ulicí, na pomník se teď vyčůrám / jako zatoulanej pes / chodím ulicí, tam kde zvrací námořník / a všichni se koukaj / chodím ulicí, nevešel bych se na chodník...“

To už chtěl dojít až na Mariánské náměstí – a i s tímto předvolebním programem se mu nakonec podařilo dostat se až do pražského zastupitelstva, které je koncertním sálem Jana Kalouska dodnes.