27. března 2019 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

K nazpívání písně ‚Radost má vždycky jen hulvát‘ mě inspiroval prezident, říká Jan Spálený

Jan Spálený | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Spálený | foto: Jiří Hrbek

Hudebník a bluesový písničkář Jan Spálený vydal nové album Nemůžu popadnout tvůj dech. Ačkoli může svým titulem svádět k negativním představám, opak je pravdou. Nejpoetičtější z našich bluesmanů na něm zpívá o životě a o lásce.

Album Nemůžu popadnout tvůj dech není klasická „řadovka“, nýbrž mix znovu natočených starších písní a úplných novinek. Čemu podléhal výběr?
Předcházející studiové album ASPM Zpráva odeslána bylo o smrti. A teď jsem chtěl zpívat o životě. A třeba i o lásce, o tom, co se vejde mezi dva lidi. Nechtěl jsem, aby ta deska byla tak setmělá. Měl jsem představu, že by na ní mělo svítit nízké slunce ve větvích starého dubu. Neúkoloval jsem se, kolik tam má být nových a kolik starých skladeb. Pocitově jsem si dal dohromady věci, které jsou zformované tím, že jsme je mnoho let hráli. Například Asi v tom bude nějakej háček a Mezi břehy, na těch je asi nejvíce vidět posun za ta léta, protože jsou zformované kontaktem s publikem. Už potisící jsem se ptal, proč zrovna tyhle dvě fungují tak trvale. U „Háčku“ je to jednoduché, je o neklidu za každé situace, který hyne až s člověkem. U Mezi břehy to moc nechápu, text je trošku didaktický, trochu návodný, ale prostě funguje. Zaplaťpámbu.

Jan Spálený & ASPM
Jan Spálený

Říkáte, že album mělo být pozitivní, ovšem například Radost má vždycky jen hulvát, báseň Sergeje Jesenina zhudebněná Jiřím Bulisem, zrovna veselá není.
Ale je aktuální. Mně se už dlouho líbí Bulisovy skladby na Jeseninovy básně, včetně toho, jak je sám zpíval tím svým „poškozeným“ hlasem. Skvěle to funguje dohromady.

Nikdy předtím mě nenapadlo, jak zrovna vy dva byste si mohli být pocitově blízcí, až teď, kdy jste tuhle Bulisovu píseň sám nazpíval.
Já ho moc nesledoval, ale jednou jsem náhodně narazil na komplet jeho písní, který vyšel na CD. A pořád jsem si to musel pouštět dokola. On byl jednak kompetentní hudební autor, opravdový skladatel. Jednak je bezvadný způsob, jakým se doprovází na klavír. A krásný je i ten nalomený hlas, jehož defekt ty písně ještě více obrací do plusu. Když jsem pak slyšel jeho písně zpívat nějaké herce, už to zdaleka nebylo ono.

V čem je pro vás tahle píseň aktuální?
Jednou jsem se s manželkou díval na televizi, což se mi občas stane, a viděl jsem, jak prezident republiky ohrožuje předsedu vlády holí. Tehdy jsem si na tuhle píseň vzpomněl a rozhodl se, že ji musím zpívat. Jsem rád, že jsem to udělal.

Je zajímavé, že v té Bulisově skladbě, a samozřejmě i v té básni, je to, čemu se říká „široká ruská duše“. Vy jste přitom hlavně bluesový muzikant. Jak to jde dohromady?
Já myslím, že to ke mně jde. Víte, blues je jenom slovo. A nemá žádné mantinely. I tahle písnička, vlastně ruský romans, je blues. Blues na text ruského opilce Jesenina, který byl určitě kamarád mého kamaráda Pavla Vrby. Cítil jsem se v ní stejně dobře, jako když zpívám bluesovku Randyho Newmana nebo Raye Charlese. Je tam kámen na kameni.

Píseň Radost má vždycky jen hulvát v autorském podání Jiřího Bulise

Aktuálně působí také vaše úprava písně Fatse Wallera, kterou jste nazval Černá a rudá. Je to skoro protestsong...
Tu písničku, v originále Black & Blue, miluju mnoho let. Zamlada jsem měl rád a hrával jsem dixieland a tohle ve mně zůstalo. Vždycky jsem si ji chtěl zazpívat, a tak jsem přemýšlel, jak to udělat, aby to nevypadalo, že si hraju na černocha, který má hlad, vlhkou postel, nic se mu nedaří a nikdo ho nemá rád. Jsem bílý, ale žiju v nějakém prostředí a jsou věci, které mi v něm vadí – a právě to jsem do toho textu dal. Ale záměr napsat protestsong v tom rozhodně nebyl.

Nejstarší písní alba je 100 000 modrých sluncí, jejíž první verze je na vašem písňovém debutu z toku 1982. Čím vám tahle písnička rezonuje s dneškem?
Já ji původně nechtěl znovu zpívat. Ale lidé na koncertech se na ni občas ptají. Tak jsem si ji zkoušel přehrát, zjistil jsem, že ten hudební nápad je docela dobrý, ale přemýšlel jsem, jak ji upravit. A napadlo mě, že si pozvu starého kamaráda Frantu Havlíčka se saxofonem a nahrajeme tam dechy. To se mi líbilo. Dostalo to jinou vůni.

František Havlíček z původní triové sestavy ASPM se na vaší desce objevuje po téměř čtvrtstoletí. Jaké bylo setkání?
Skvělé. Jednak je to velký profesionál, jednak je to pořád bezvadný, milý člověk. Jako by přišlo do studia sluníčko. Mně by se moc líbilo, kdyby bývali do studia mohli přijít i další lidé, se kterými jsem hrával a kteří už přijít nemůžou – nemyslím jen na Petra Kalandru, ale taky na bubeníka Milana „Ferdu“ Peroutku. Tihle lidé kdyby se tam sešli, bylo by to přesně ono. Tak je zastoupil aspoň Franta. Který, když jsem mu sdělil, že za nahrávání je jen malý pakatel, řekl: „Víš co? Mně je to úplně jedno. Já jsem šťastnej, že jsem tady.“

Další pro mě překvapivou písní na albu je Uzenej večer, písnička, kterou vždycky v ASPM zpíval zmíněný Petr Kalandra.
Mě dlouho štvalo, že lidi vnímali Petra hlavně jako interpreta dylanovek s Rytířovými texty. A přitom ty jeho vlastní texty jsou tak krásné! Vzpomínáte si třeba na jeho písničku A pak? Tu o jeho rodině? Ta je díky textu absolutně nadčasová, geniální. A Uzenej večer je podobný případ. Zvláštní, něžný text, úplně nedylanovský. Říkám tomu čundrácký valčík.

Je zajímavé, jak se vaše kapela, plná prvotřídních, vlastně jazzových muzikantů, dokázala důvěryhodně položit do toho téměř „šramlu“...
Jako by to hráli v hospodě, že? No, protože je to bavilo! Valčík je ostatně i závěrečná písnička Pepy Streichla Vždycky když se stmívá.

Tu jste kupodivu nahrál znovu po krátké době, poprvé byla na předchozím albu Zpráva odeslána.
Cítil jsem potřebu ji opravit. S odstupem jsem měl pocit, že emoce, kterou jsem do ní chtěl dostat, na té nahrávce není. Tak jsem se o to pokusil podruhé. Teď už se to povedlo.

Ty starší písně, které jste teď znovu nahráli a dlouho jste je neměli v koncertním repertoáru, do něj znovu zařadíte?
Samozřejmě. Ale hezké na tom je, že budou znít zase úplně jinak, než jsme je natočili. A o čtrnáct dní později zase jinak.

Možná trochu citlivá otázka: točil jste toto album s pocitem jakési „definitivy“?
Ani ne. Tenhle pocit jsem měl u předchozí, živé desky Terčino milé údolí. Tehdy jsem si říkal, že je to naposledy. Ale teď ho vůbec nemám.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!