Upřímně, Jana Brejchová byla daleko lepší herečka než Bardotová (ta si ostatně limity svého talentu dobře uvědomovala). Vedle divácky vděčných rolí typu Noc na Karlštejně, Zabil jsem Einsteina, pánové... nebo Arabela, kde uplatnila hlavně svou krásu, se záměrně věnovala obtížným a zraňujícím rolím u Evalda Schorma a později u Jiřího Svobody.
Měla tedy Brejchová s Bardotkou něco společného kromě plavých vlasů? Obě byly hvězdy a pravdu měli ti, kdo Brejchovou později srovnávali s Meryl Streepovou.
Jana Brejchová ve filmu Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974)
Filmová legenda Brigitte Bardotová.
Co ale dělalo z krásných hereček dvacátého století velké hvězdy? Louis Malle to formuloval ve filmu Soukromý život z roku 1962, kde Bardotová hraje hlavní roli. Ve filmu je scéna, kdy ještě světu neznámá hrdinka odpovídá na ulici filmaři, který ji náhodně zastaví. Neříká nic zajímavého, ale: „Něco se přihodilo mezi kamerou a touto tváří,“ říká se v komentáři. V následujícím okamžiku je ulice zaplavena dívkami, které se ze všech sil snaží podobat hrdince.
Proč už se nerodí kultovní herečky jako Brigitte Bardotová, Claudia Cardinale, Sophia Lorenová či Marilyn Monroeová? Kde jsou celoživotní kariéry, jaké měly ony? Velké produkční společnosti se netají tím, že o ně a jejich kult nestojí, protože jsou to silné a nepoddajné osobnosti, nedají se kontrolovat a zůstávají vždycky samy sebou. Nedají se vést ani ohýbat, nejsou to cvičené opice, vybírají si role, neposlouchají. V globálním průmyslu je lepší a efektivnější pěstovat hvězdy na jedno použití, jejichž sláva vylétne a zhasne. Brejchová k velkým a neřiditelným hvězdám dvacátého století patřila a měla s těmi světovými od začátku mnoho společného.
Zemřela herečka Jana Brejchová, hvězda s přezdívkou česká Bardotka |
Byla elegantní jako by prošla kurzem u Diora a duchaplná, jak to její doba žádala. Kromě magické a nevysvětlitelné jiskry mezi krásnou tváří a kamerou měla se jmenovanými hvězdami společný i životopis. Narodila se jako ony v jednoduchých poměrech, kde se o herectví a kultury nikdo nezajímal. Neměla hereckou školu a dokončila jen základní vzdělání. Nikdo ji neučil mluvit, oblékat se, usmívat, hrát. Nebála se ale žít bohatý soukromý život a taky se nebála stárnout a využívat stárnutí k herectví, protože jako každá velká herečka nikdy nepřestala být zajímavá.
Pocházela ze Žižkova ze sedmi dětí a od čtrnácti pracovala jako písařka. První polovina padesátých let byla temným období i pro český film. Jana hrála malé role, až si ji vyhlédl Jiří Weiss, který s Jiřím Brdečkou adaptoval psychologický román Jarmily Glazarové Vlčí jáma z maloměstského prostředí. Weiss s Brdečkou vycítili v Janě mimořádný potenciál. V románu je mladá Jana poddajná a trpící, nakonec se zhroutí a ujme se jí doktor, který se s ní ožení a tím ji zachrání. Ale v sedmnáctileté Brejchové bylo už tehdy tolik hrdosti a síly, že Brdečka navrhl změnu: Jana nakonec odmítne muže, kterého milovala, i když je volný. Rozhodne se z dusivého prostředí odejít a začít samostatný život.
Celosvětově úspěšná Vlčí Jáma vytvořila pro Brejchovou typ, který jí už zůstal a v němž jí kupodivu žádná herečka nenahradila: Krásnou a žádoucí ženu, pro níž je nejdůležitější vnitřní svoboda, zároveň ale křehkou i silnou, plnou citu i odvahy. Už nikdy na tento typ česká filmová herečka nenavázala. Jaká škoda.
Sovětům se tleská povinně. Karlovy Vary jako kolbiště kulturní války východního bloku s „pokleslým“ Západem |
Celkem se objevila ve skoro dvou stech filmových a televizních rolí a až do pozdní normalizace nehrála v divadle. Říkalo se, že má slabý hlas, možná ji to ale prostě nebavilo. Jejím světem byl film, kde ráda vstupovala do psychologicky náročných a hlubokých vod. Hrát mohla cokoliv a její grácie a úsměv dokázaly divákům ozářit celý den, ale nejraději měla komplikované postavy v režii náročných perfekcionistů jakými byli Evald Schorm nebo Jiří Krejčík. Naposledy jsme ji viděli roku 2006 ve Hřebejkově Krásce v nesnázích jako zuboženou a týranou alkoholičku, která ničí život dceři a partner ji najde mrtvou v posteli. Myslím, že Jana Brejchová si naposled chtěla zkusit i tohle, protože se nikdy ničeho nebála,
Znala svou cenu
Tereza Brdečková
Potkávala jsem ji v Nerudovce, kudy jsme na přelomu milénia obě tahaly tašky s nákupem do svých rodinných hnízd. Nosila tehdy kšiltovku, asi proti zvědavcům, jednoduché sportovní oblečení a nelíčila se. Oslovovala mne vždycky jako první, to, abych se nestyděla si s ní povídat. Mluvily jsme o světě, o politice, o filmech. Měla rozhled, úsudek a představovala to, co postupně mizí: kultivovanou a vtipnou českou společnost, kde lidé nemusí mít nutně úspěch, aby znali svou svou cenu. Kdy sami rozhodnou, jaká cena je už příliš vysoká.
Byla prostě nejkrásnější. Navenek a taky uvnitř.
Autorka je spisovatelka a scenáristka.
