LN: Před třemi lety jste v Brně vyhrál výtvarnou soutěž na sochu Jošta, o jejíž podobě se vedly diskuse již od roku 2009. Jak jste zadání pochopil?
Myslím, že bylo velmi volné a dávalo nám, tvůrcům, dost prostoru. Ostatně – když se podíváte na ostatních 20 návrhů, tak jsou hodně rozmanité, od historizující sochy až po experimentální. Pro mě bylo tohle zadání vlastně splněný sen, protože Jošta vnímám hlavně jako rytíře. A to je téma, kterým se zabývám řadu let. Už moje první socha z roku 1996 na zámku Klenová je rytířská.
Jošta jsem vytvořil jako železného muže, který je zcela srostlý se svým koněm. Někteří kritici mi vyčítají, že prý nebyl bojovník, ale spíš diplomat, který zastával významné posty v evropské politice. Já jsem si ale jistý, že musel, tak jako všichni velmoži té doby, projít bojovým výcvikem a ve zbroji a na koni se jistě také musel pohybovat. A dlouhodobě mám nastudovanou řadu informací o životě rytířů, o tom, jaké měli brnění a jakou používali zbroj.
LN: Joštův kůň má nezvyklé proporce, jeho nohy jsou mnohem delší než opravdového koně. Proč jste ho pojal právě takto?
Vycházel jsem z urbanistického návrhu architekta Petra Hrůši, který na Moravském náměstí vyčlenil místo pro čtyři sochy. Tři už tam jsou, čtvrtá měla být právě jezdecká socha Jošta – Odvaha. Hrůša počítal s tím, že bude stát na šestimetrovém soklu, průměrná jezdecká socha má čtyři metry. To se mi zdálo dost, najednou by na náměstí byla desetimetrová hmota, která by bránila pohledu na druhou část náměstí a zejména na barokní kostel svatého Tomáše. Proto mě napadlo, že odstraním sokl a těžiště sochy bez soklu umístím mnohem výš, než je obvyklé.
  |
LN: Obyvatelé Brna už dali Joštovi několik přezdívek. Říkají mu žirafa nebo Don Quijote. Vadí vám to?
Ani ne, každý v tom asi vidí něco jiného. Pro mě je nejdůležitější, že se v Joštovi prolíná několik uměleckých stylů, které mám rád. Od archaického sochařství až po kubismus a futurismus. Líbí se mi egyptské a asyrské sochy, které působí jakoby strnule. Tehdejší umělci si ještě nevěděli rady s tím, jak ztvárnit pohyb. Jejich figury jsou zastavené v čase, stojí pevně nohama na zemi.
Joštův kůň je inspirovaný staročínskou a arabskou estetikou. Jezdec má na sobě brnění a helmu, která sice není přesně z Joštovy doby, je poněkud modernější, ale já jsem podřizoval všechny detaily na soše konečnému estetickému výrazu. Důležitý je také kulatý štít, jenž je starořecký. Z jedné strany chrání téměř celého Jošta, až tak, že skoro není vidět. To je ale záměr – nutí diváka sochu obejít a vychutnat si i druhou stranu skulptury.
LN: Velmi podobnou sochu jste už navrhl v roce 2012 pro Jihlavu. Nerealizovala se a nakonec je tedy Odvaha v Brně. Je možné takhle sochu přesadit, jen tak z místa na místo?
Ten návrh koně s prodlouženýma nohama je ve skutečnosti ještě o něco starší. Napadlo mě to jako moje řešení Jošta po první soutěži v Brně v roce 2009, která nakonec byla zrušena. Tahle skica mi pak ležela tři roky v šuplíku. Možná bych ji úplně pustil z hlavy, ale na začátku roku 2012 mě a několik dalších sochařů oslovili zástupci jihlavské radnice. Ať prý vymyslíme něco na oživení centra města. Nabídl jsem jim tuto jezdeckou sochu rytíře, kterého jsem umístil na prostranství u gotického kostela, a Opičí kašnu do parku. Oba moje návrhy získaly v hlasování Jihlavanů nejvíc bodů, jenže pak se nic nedělo. Náhodou jsem se pak z internetu dozvěděl, že je moje socha pro město moc drahá az realizace sešlo.
Jaroslav Róna: socha Jošta Lucemburského - foto z iinstalace. Brno
V dubnu 2012 Brno vyhlásilo druhou soutěž na Jošta a já jsem návrh předložený v Jihlavě poněkud pozměnil. Na první pohled si toho možná nevšimnete, ale bylo to celkem šestnáct úprav, například jiný tvar ocasu, nohy jezdce, jiná zbroj i kopyta. Myslím, že tahle socha by fungovala na jakémkoliv krásném náměstí, kde je výrazný historický kostel a dost místa, aby ji divák mohl vnímat s odstupem.
LN: Práce na osmimetrové skulptuře trvala tři roky, co bylo nejnáročnější?
Musel jsem ji rozdělit na dvě části, nejdřív jsem dělal trup koně s jezdcem a pak ty dlouhé nohy. Trup a nohy jsem modeloval rok, většinu jsem zvládnul z lešení, ale na tělo Jošta už se nedalo dosáhnout, tak jsem si na koňském hřbetě vydlabal stupátko a v něm jsem stál. Hodně složité bylo taky vymyslet způsob, jak během modelace odlévat hotové části sochy do sádry. Vždycky když byl v hlíně některý kus dokončený, tak přišel štukatér, udělal na konci té části sádrový prstenec a k němu sochu odlil.
LN: V Brně jste sochu instaloval čtyři dny. Jak na ni místní reagovali?
Neustále za mnou někdo chodil a ptal se, jak práce postupuje. Několik lidí se mě zeptalo, jestli je to svatý Václav – pak už jsem si z toho dělal legraci a přitakával. Naprostá většina Brňanů mi ale říkala, že se jim socha líbí. Hlavně starší lidi zaujalo, že je to tradiční forma, ale pojatá moderně. Poněkud se mě dotýká, jak se o Joštovi píše v novinách, tam je to pořád jen „žirafa za sedm milionů“.
LN: Nedávno jste řekl, že brněnští radní byli odvážní, když vypsali soutěž na jezdeckou sochu. Proč?
Brno mnohem víc prosazuje sochy do veřejného prostoru než třeba Praha. Za posledních pár let v centru Brna vzniklo deset, možná dvanáct skulptur. Nejen ten designový orloj na Náměstí Svobody, Spravedlnost od Maria Kotrby, ale také socha Edisona od Tomáše Medka či pomník obětem holokaustu nebo nedávno socha Jana Skácela od sochaře Sobotky.
Navíc si velmi cením odvahy architekta Hrůši, že prosazoval jezdeckou sochu. Je to odvážné, vracet se k něčemu tak tradičnímu. V Evropě se už skoro nedělají. Jedna byla vztyčena před pěti lety v Bratislavě, ale je ještě v socialistickorealistickém duchu, a ta druhá, to je moc hezký pomník Jaroslava Haška od Karla Nepraše na Žižkově.
LN: V Praze je váš pomník Franze Kafky velmi populární. Turisté se u něj často fotí. Možná podobný osud bude mít i Jošt...
Brňanům se myslím Jošt bude líbit, protože je to vůbec první socha, kterou mohou procházet skrz na skrz. Už teď si ji fotí ze všech stran. Neskromně si troufám říct, že tahle socha bude vzbuzovat zájem stále. Nedávno jsem byl na Ještědu, kde je moje socha Dítě z Marsu. Bylo tam tolik lidí, že si museli stoupnout do fronty, aby se u ní mohli vyfotit. Doufám, že to tak bude i s Joštem.
