11. prosince 2017 15:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Jean-Luc Godard už žije v jiném světě, říká francouzský filmový expert

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Okouzlení filmem. To Serge Toubiana stále zažívá a chce je předávat i dalším... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Okouzlení filmem. To Serge Toubiana stále zažívá a chce je předávat i dalším... | foto: Eva Kořínková

PRAHA Serge Toubiana (* 1949) patří mezi nejdůležitější osoby francouzské kinematografie. Původně kritik a šéfredaktor slavného časopisu Cahiers du cinéma později vedl Francouzskou cinematéku a dnes je prezidentem UniFrance, společnosti, která exportuje francouzské filmy. Do Prahy přijel na festival francouzského filmu, který zahajoval film Obávaný o Jeanu-Luku Godardovi, což je právě jeho téma.

Jako mladík jste prý byl militantní levičák, komunista. Co vás k tomu přivedlo?

Rodiče byli také komunisti, v padesátých a šedesátých to byl v západní Evropě pokrokový postoj. Matka byla učitelka, pak ředitelka ve škole a otec hodinář, nebyli to vyslovení intelektuálové, ale věřili, že takové uvažování je správné a vyřeší sociální problémy.

To jste v té době nevěděl nic o totalitních komunistických režimech?

Ne, mysleli jsme si, že to je kapitalistická propaganda. Ale abyste věděla, že jsem byl skutečný idealista, ze strany jsem vystoupil na protest proti sovětské okupaci Československa v roce 1968, hned druhý den, co k vám Sověti vtrhli. Až dnes chápu plně ve všech konsekvencích politiku francouzských komunistů tak pevně spjatou se Sovětským, svazem, ale tehdy jsem neměl ani ponětí, oč jde. Vždyť mi také bylo devatenáct.

Ale to pro vás musel být šok, vaše ideály asi dostaly dost na frak, ne?

Ano, to byla první velká morální krize mladého muže. Francouzská komunistická strana byla tehdy silná, byl to můj svět, vychovávali nás, formovali, dávali nám i odpovědnost. Byli jsme jedna rodina a zažívali skutečné bratrství. Toho dne 21 srpna pro mě všechno skončilo, ta deziluze byla strašná.

Češi, kteří zažili události roku 1968 v Paříži byli udivení a znechucení: věděli, jak vypadá komunistická diktatura, která se jen na chvíli uvolnila a tak mohli odjet do ciziny a tam se setkali s lidmi, kteří volali po vládě komunistů spojených se stalinismem. Nebylo to až směšné?

Bylo a byl to absolutní paradox. Mýlili jsme se a nevěděli, jak strašně se mýlíme, snili jsme o utopii. A trvalo to velmi dlouho. Miloval jsem československý film, jeho nová vlna byla úžasná. Obdivoval jsem tu nádhernou ironii a sarkasmus ve Formanových filmech, třeba v Láskách jedné plavovlásky. To vše jsem pak objevoval v Kunderových románech, ale tenkrát jsem si myslel, jaké skvělé podmínky tam musí mít filmaři, když tam vznikají takové filmy. Roman Polanski mi říkal vzpamatujte se, já přicházím z východu a vím dobře, co jsou zač, vy nemáte ani ponětí. Moc jsme mu to nevěřili.

A jak se dnes z odstupem let na své poblouznění díváte?

To máte těžké, byla to totiž i doba mého mládí a byla krásná. Na mládí člověk vždycky vzpomíná rád, to je posvátný čas. Mysleli jsme to dobře, byli jsme plní ideálů. A šedesátá léta byla skvělá, bohatá na všechno, dělo se tolik věci v politice, v umění. Byla to velká svoboda i ve vztazích mezi lidmi, mezi mužem a ženou. Byl jsem blázen do filmů a opravdu bylo na co chodit do kina. Svět se měnil a my jsme měli pocit, že to můžeme všechno.

A nepřipadá vám, že to bylo všechno také hrozně naivní?

Bylo to naivní, ale mládí naivní je. Mýlili jsme se, ale nebudu se za to bičovat, vždyť se můžu mýlit i teď, když jsem o padesát let starší. Nebudu popírat své mládí, nebudu o něm říkat nic špatného.

Film Obávaný ukazuje režiséra Godarda jako strašného chlapíka a hodně ho ironizuje. Smí se to, nepobouřilo to někoho?

Tenhle nelichotivý a ironický obraz chápu, nikdo není nedotknutelný. A film se mi i přes pár výhrad líbil. Nicméně díky Godardovi jsem si zamiloval moderní film. Když jsem studoval, byl pro mě tou nejdůležitější osobou, hltal jsem jeho filmy. Ukazoval novou cestu a všechno převracel. Především dostal do filmu postmoderní cítění, vtělil do něj techniky jiných žánrů, používal koláže, citace, převratně zacházel s barvou a měl také vynikající herce, třeba Annu Karinovou. Jeho Bláznivý Petříček jsem viděl snad stokrát, to byla moje bible

Obávaný na úvod. Festival zahájí film o Jeanu-Lucovi Godardovi a salonním...

A byl nebo je opravdu tak nesnesitelný?

Tak především dnes je to starý pán a dlouhá léta jsem ho neviděl. Ale mám na něj ty nejlepší vzpomínky, rozhovory s ním byly výborné, byl ohromně vtipný, vstřícný a s ochotou přijímal návštěvy a nenudil. Já jsem ale vždycky odděloval to, jak se umělec chová, od toho, jaké dílo tvoří. Když se díváte na film nebo čtete knihu a ta vás chytne, může vám být ukradené, jestli ten, kdo to vytvořil, otravuje své okolí. Znám hodně režisérů a dost jich má špatný charakter a jiní jsou naopak báječní, takový byl třeba Francois Truffaut. Ten byl ke všem tak pozorný, otevřený , rád si povídal a také vám naslouchal, nevedl monolog, jak to někteří dělají. Godard byl jiný. A ještě k filmu Obávaný, vznikl na základě knížky Anny Wiazemské, která vzpomíná na rok strávený s Godardem, a jestli mi tam něco vadí, tak je to právě její postava, je dost plochá. Ovšem Louis Garrel, který hraje Godarda, je naprosto skvělý.

A reagoval Godard na film o sobě?

Ne, to by v žádném případě neudělal. Podle mě už žije v jiném světě. Bydlí ve Švýcarsku na břehu jezera a je sám, odloučený od všeho a od všech. Musí to pro něj být tvrdé, vždyť všichni jeho souputníci z nové vlny jsou mrtví, žije jenom Agnes Vardaová.

Byl jste odjakživa kinofil?

Chodil jsem to kina jako každý kluk, ale to byla úplně jiná doba, nebyly jiné zábavy, kino bylo místo, kde šlo prožít dobrodružství, vzpomínám na westerny, které jsem miloval. Vyrůstal jsem v Tunisku, a když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se zpátky do Francie. Ve svých vzpomínkách líčím, jak mě rodiče vzali na Felliniho Stradu. Bylo mi šest a udělalo to na mě obrovský dojem, byl jsem napnutý jak struna a bál jsem se, strašně jsem to prožíval. Realismus, černá a bíla, ta obrovská bída, pohltilo mě to a měl jsem strach. A ten strach, který film umí vyvolat, jsem miloval.

Co pro vás znamená sedět v kinosále a sledovat film?

Absolutní radost a trvá to pořád. Hodně často chodím sám, ale chodíval jsem i se svou ženou, ale ta mně umřela. Jsou to pořád ty stejné pocity jako v dětství, sedíte ve tmě a před vámi se odehrává něco magického. O filmu nechci předem nic vědět, nic si nečtu. Je to jako nádherná cesta do neznáma. Ještě teď v mých šedesáti devíti letech má pro mě film takovou moc. Vznikne prostor, který je časově omezený a sám pro sebe a v něm se rozletí fantazie, ožije sen. V divadle tohle nefunguje, je příliš fyzické, jen odvede do jiné reality.

Stal jste se šéfredaktorem velmi prestižního časopisu Cahiers du cinema ve čtyřiadvaceti letech. Neměl jste strach z takové zodpovědnosti?

Ne, protože jsem měl vždy kolem sebe lidi, kteří mě vedli a pomáhali mi. Byl to zejména můj vzor filmový kritik Serge Daney, který mě hodně naučil. Časopis, v době, kdy jsem ho začal vést, moc prestižní nebyl a s Daneyem jsme usilovali o to, aby se zásadně změnil. Chtěli jsme ho především vrátit filmu, tisknout dobré kritiky, rozhovory udělat z něj živou revui, kde se povede skutečná diskuse o filmu, kde se budou tříbit názory. A také ho změnit formálně, mít dobré fotografie, grafiku. Hodně jsem se nadřel, byl jsem pořád v terénu a psal. A k tomu vedl redakci, bylo to náročné, ale já byl ve svém živlu, moc mě to bavilo.

Dokážete si vybavit dobu, kdy jste začínal psát, byl jste sebevědomý autor?

Vůbec ne. Pořád jsem byl nespokojený, měl jsem pocit, že píšu špatně. Pomalu jsem si začal důvěřovat a začal jsem také mít z psaní radost. A pak jsem samozřejmě musel číst texty ostatních a redigovat, což je rovněž nesnadná disciplina. V Cahiers du cinema jsem byl dvacet let za všechno zodpovědný. Pak jsem skončil a už jsem se ke kritické práci nikdy nevrátil. Nechtěl jsem, uzavřel jsem tuhle kapitolu a chtěl se posunout jinam. Chtěl jsem se víc přiblížit filmové tvorbě k dokumentům a historii.

Jean-Luc Godard (záběr z dokumentárního film Dva ve vlně)
Une Femme Coquette

Takže možnost vést Cinématheque francaise přišla v pravý čas.

Ano. Byl to úplně jiný druh práce. Dával jsem dohromady program, výstavy, organizoval konference, worshopy pro mladé. Cinématheque je úžasná instituce a také sídlí ve skvělé budově. Vždycky jsem hodně usiloval o to, abych k filmu přitáhl mladé lidi, je to skoro až má obsese. Chtěl jsem jim objevit to, co okouzlilo mě a myslím, že Cinématheque tenhle úkol plní.

Má filmová kritika ve Francii velký vliv?

Řekl bych, že spíš ne, ale může pomáhat mladým a dosud neznámým filmařům, kteří mají talent a kritika na jejich díla upozorní. Opakovaně se stalo, že kritika doslova objevila talentovaného tvůrce, který pak díky tomu rozjel kariéru. To byl třeba případ Michela Hanekena, který točil slušné filmy, ale prorazil díky tomu, že si ho na festivalu všimli kritici a nadšeně o něm psali. Ale že by negativní kritika dokázala něco zlikvidovat, to sotva. A velké komerční produkce ty jsou vůči kritice úplně imunní.

Musel jste jako šéfredaktor řešit konflikty s nespokojenými tvůrci?

Ano, ale nebylo jich moc. Raději vzpomínám na krásná setkání. Jedno s nejzajímavějších bylo s Clintem Eastwoodem u něj doma. Tři krásné dny. Podobné to bylo s Davidem Lynchem, také u něj doma. Byl velmi pečlivý a do detailu mi vysvětlovat svá pojetí. Aby člověk mohl něco pořádného napsat, musí dostat čas a tihle dva mi ho poskytli. Opravdu nemám špatné vzpomínky. Jistě, že jsem napsal leccos negativního a mí kolegové taky, ale myslím, že jsem nikdy nebyl zlý, tvrdý. Byl jsem redaktor časopisu, který měl dobrou pověst, a nepotřeboval jsem na sebe upozorňovat tím, že bych někoho stíral.

Jaký je dnes podle vás francouzský film?

Je tu jeden nový rys, máme teď hodně mladých žen režisérek. Jsou nesmírně zajímavé. Talentované, originální, mají jasné názory na svět a umí je předložit s velkou naléhavostí. Nová vlna je už dávno pryč, ale jsou tu její dědicové jako třeba Arnaud Desplechin nebo Olivier Assayas. Jejich filmy mám moc rád. Dalším takovým příznakem je velká rozmanitost, to je dobře vidět na letošním ročníku festivalu francouzského filmu v Praze. A nesmíme zapomenout na animovaný film, ten má Francie opravdu silný. A přesto je dnes velmi těžké prosadit se na filmovém trhu a vyvážet film. Vidím to dobře jako prezident UniFrance, třeba Spojené státy jsou úplně uzavřené a těžko se tam proniká, je to jiný pohled, jiná řeč, jiná kultura.

Které francouzské herce oceňujete?

Těch je – Isabelle Huppertová, Catherine Deneuveová, Michel Piccoli, Gérard Dépardieu a spousta dalších. Připravoval jsem pro mnoho herců a hereček pocty a retrospektivy a pokaždé jsem si také uvědomil, jak jsou spojení s významnými režiséry a jak byli důležití pro pochopení jejich stylu a poetiky. A jak by bez nich jejich výpověď nebyla tak silná. Když vidíte hrát Jeanne Moreauovou nebo Catherine Deneuveovou, hned se vám to spojí s Bunuelem a podobně. A také si uvědomujete jak tito konkrétní herci byli pro své režiséry inspirativní. Když jsem byl redaktorem psal jsem o hercích a teď jako šéf UniFrance s nimi cestuju po světě. A to se mně líbí, hlavně když jezdím s herečkami.

  • 0Diskuse


Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz