Jedna z nejvyhledávanějších jazzových zpěvaček dneška se vrací na Struny podzimu po šesti letech: velký sál Lucerny a šestičlenná kapela zřejmě přinesou plnější zážitek, než jakým byla česká premiéra v přece jen příliš klasickém Rudolfinu. Letos šedesátiletá rodačka ze státu Mississippi uvede svou poctu Billii Holidayové, kterou v dubnu vydala (k stému výročí narození přelomové jazzové vokalistky) na albu Coming Forth By Day.
Cassandřin kontraalt tu v jazzových písních z Billiina repertoáru zkouší vyprávět její příběh či navazovat na něj. „Myslím, že Billie Holidayová ztělesňuje skutečný začátek éry jazzového vokálu,“ uvedla Wilsonová. „Frázuje, jako by konverzovala, a swinguje – následuje pohyb hráčů v kapele.“ Nové verze mají podtext společenského vědomí: Píseň zrazené ženy Don’t Explain už Cassandra nezpívá se žalem, ale s energickou snahou něco změnit. Nechybí song Strange Fruit, který si málokdo troufl zpívat: „podivným ovocem“ visícím ze stromů jsou tu lynčovaní černoši.
Jakpak je dnes v deltě Mississippi
Na album přidala Cassandra Wilson jedinou vlastní píseň. Jmenuje se Last Song (For Lester). Billie Holidayová a saxofonista Lester Young byli blízcí spolupracovníci, muzikantské „spřízněné duše“ (jak říká Cassandra), kteří spolu byli i v milostném vztahu. Když se Holidayová dověděla o Youngově smrti, okamžitě letěla z Evropy zpátky do USA, aby mohla být na pohřbu, kde si přála zazpívat. Nebylo jí to umožněno, což ji nesmírně ranilo. „Další na řadě jsem já,“ prohlásila. Ta předpověď se bohužel skutečně naplnila: zpěvačka zemřela o čtyři měsíce později, bylo jí pouhých 44 let.
Cassandra Wilson vyšla z prostředí, které záměrně usilovalo o rozvíjení afroamerických tradic velmi moderně, nově, v symbióze se vzdělaneckým a otevřeným přístupem. Matka Wilsonové byla členkou Alpha Kappa Alpha, amerického klubu vysokoškolsky vzdělaných černých Američanek, který byl založený v roce 1908, a měl společnosti připomínat, že akademické prostředí má být pro ženy, a navíc afroamerické, běžně přístupné. Sama Cassandra Wilson do tohoto klubu vstoupila taky. Její první hudební období dnes můžeme vnímat jako „to složité“: zpěvačka se paktovala s hledajícími muzikanty z kolektivu M-Base, v jehož středu byl saxofonista Steve Coleman. Udatná mladistvá chuť jít vlastními cestami vedla k zapeklitým nahrávkám, někdy až překombinovaným: kdyby u nich zůstala, jistě by se nestala světovou hvězdou.
Zjednodušení někdy pomůže. Počínaje albem Blue Light ‚Til Dawn (1993) našla zpěvačka otevřenou polohu, v níž drnčely dřevní mississippské strunné nástroje a chřestily perkuse, které odkazovaly k africkým kořenům. V téhle fúzi starého s novým zpívala Cassandra písně od Joni Mitchell, Neila Younga, U2, popových Monkees, countrového Hanka Williamse i své vlastní. Snad v tom byla racionální úvaha o křižovatce, na které se sejdou různé typy publika: ale zní to dodnes krásně a jedinečně – jak díky hloubce a lehkosti jejího kontraaltu, tak pro syrový zvuk.
Za album New Moon Daughter (1996) získala první z dvou cen Grammy. I soukromě zakotvila v prostředí, kde se hvězdnost potkává s autorským nárokem: Od roku 2000 je jejím mužem (původem beninský) herec Isaach de Bankolé, kterého u nás známe především ze čtyř filmů Jima Jarmusche (Noc na Zemi, Ghost Dog – Cesta samuraje, Kafe a cigára, hlavní role v Hranicích ovládání) a z bondovky Casino Royale. Pozdější léta Cassandřin projev uhladila a místo dramaturgických objevů některá alba dost tápala. Ale pověst „žhavého spojení delty s dneškem“ jí zůstává a na živé vystoupení můžeme být právem zvědavi.
V dnešní napjaté situaci, kdy hudba hledá nové pevné body a koncertů je jako máku, má volba Cassandry Wilson v něčem velmi příznačné rysy. Festivaly potřebují zaujmout dostatečně početné publikum. Zároveň jejich podporovatelé, ať už soukromí nebo korporátní, často očekávají jasně čitelné ujištění, že se tu nemíří k nějaké menšinovosti a že veřejná distribuce festivalu zůstane dostatečně křiklavá. To je situace, která tlačí dramaturgy (zdaleka ne jen Strun podzimu) k vnější efektnosti. Sází se na hvězdy, které mají za sebou delší období popularity (a často i svá svěžejší léta), do výběru postupují hudební rekordmani a akrobati (viz „obdivuhodně rychlý“ varhaník Cameron Carpenter na letošních Strunách), vítaní jsou umělci, kteří v Česku už mají publikum z dřívějška. Ze ženských interpretek padá volba na ty, které se mohou prokázat sex-appealem a rychle působícím charismatem. Tento modus, vyjádřitelný sloganem „není čas na hrdinství“, odráží způsob nesvobody určitých dnešních festivalů. Selektivní dramaturgie pak nemůže vnímat jako svůj úkol skutečné hledání průsečíku hudby s dneškem.
Pro vyváženost je nutné dopovědět, že Struny podzimu sice tenhle tlak doby postihuje, ale přehlídka o něm dobře ví a válčí s ním poctivě: třeba skrze svou noc věnovanou novějším objevům (v minulosti Gregory Porter, Young Fathers) či nápaditě vystavěný den s dětským programem. Pořád ale Struny podzimu zůstávají znakem přítomné éry: uměním možného.
