2. prosince 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Jinou rychlost nemám, říká o sobě spisovatelka Judith Hermannová

Od novinařiny k literatuře. Začala jsem psát, abych nezmizela v rozhlase, říká... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Od novinařiny k literatuře. Začala jsem psát, abych nezmizela v rozhlase, říká... | foto: DAVID KONEČNÝ

PRAHA Judith Hermannová patří už dvacet let mezi hvězdy německé literatury. Vydala pět knih prózy, v češtině vyšly všechny pod hlavičkou nakladatelství Větrné mlýny. Ta nejnovější, sbírka povídek nazvaná Lettipark, jde na pulty právě teď.

LN: Titulní Lettipark popisujete jako šedivý, bezútěšný park na kraji Berlína. O čem ten obraz vypovídá: o našich životech, o našem dnešním světě?

V té povídce, která dala knížce jméno, je sice Lettipark popisovaný jako sešlý a šedivý, ale domnívám se, že zároveň otevírá pohled, který znamená naději. Fotograf, jenž tam chodí fotit, dává té sešlosti, šedi pozitivní náboj. S našimi životy je to stejné. Někdy jsou bezútěšné, jindy ne, ale vždycky je tu šance přetvořit to nehezké v něco pěkného.

LN: Vaše povídky ale moc šťastné konce nemají, postavy svírá odcizení, chlad, samota…

Název knížky se nevztahuje jenom ke stejnojmennému textu, platí pro všechny povídky. Lettipark může být bezútěšným místem i začarovaným mezisvětem. Je sice pravda, že základnou mých povídek je chlad, osamění, jakási tíživost, sevřenost, ale moje postavy jsou samostatné a hledají kontinuálně z té situace cestu ven. A pokud nehledají, pak ji aspoň dokážou pojmenovat.

LN: Takže Lettipark jako romantický sen o krásném, ideálním světě?

Přesně tak. Romantismus. Jsem ráda, že to slovo padlo. Povídkové figury mají své romantické touhy a sny. Možná si v něčem počínají naivně, ale každopádně usilují o to, aby se v životě dostaly dál, vybočily, dosáhly nějaké změny.

LN: Máte parky ráda?

Zeleň, příroda je ve městě oázou, je naprosto nezbytná pro přežití. Čím jsem starší, tím intenzivněji to vnímám. Bydlím v Berlíně nedaleko Weißenseer See. Ten název je hříčka: slovo „see“ se v něm opakuje. Právě proto, aby se podtrhlo, že jde o jezero – jezero ve městě.

Denně tu vodní plochu aspoň jednou obejdu. Je to něco jako kontemplace, meditace. Nesmírně důležitý bod v mém každodenním životě.

LN: V Berlíně žijete dlouhé roky. Jak se město mění?

Mohutně se v něm staví, volné plochy se zaplňují. Ještě v devadesátých letech, poté, co se Berlín sjednotil, byly mezi jednotlivými domy velké proluky, které dávaly prostor jinému životu, jiným pohledům. Teď tam stojí vysokánské věžáky, ve kterých bydlí velmi bohatí lidé. Místa, k nimž jsem měla vztah, která jsem důvěrně znala, jsou pryč. Město ztratilo svou proměnlivost, odcizuje se. Z Berlína se stává velká finanční metropole Evropy. Nevnímám to jako změnu k lepšímu.

LN: Jak mění Berlín migrace?

Nejsem si jistá, jestli je to jenom migrační vlnou, ale Berlín se v posledních letech velmi zaplňuje. Stává se nervním, agresivním městem. Na ulici potkáváte čím dál víc lidí s duševní poruchou, bláznů, kteří přišli o rozum. Berlín je na hranici své kapacity, už v něm nezbývá moc místa pro život, pro další soužití. Když jsem loni v létě viděla, jak se po Weißenseer See projíždějí loďky se syrskými rodinami – ženy komplet zahalené –, jako by nacvičovaly berlínský způsob života, byl to obraz krásný i smutný.

LN: Někdo mluví v souvislosti s migrací o zkáze, zániku staré Evropy, jiný o potřebné energii, která může dát unavenou Evropu znovu do pohybu. Jak vnímáte migraci vy?

Stojím někde uprostřed. Migrace by mohla být pro Evropu obohacením, ale k tomu je potřeba oboustranné vůle, připravenosti na soužití. V Německu se poslední dobou rodí celá řada politicky motivovaných a živených strachů, hesel typu „Islám přebírá naši moc, naši kulturu“. A těmto strachům nelze racionálně čelit, protože jsou iracionální. Ty strachy se šíří vlastně celou Evropou ve formě populismu a tragického zjednodušování. Do budoucna bude velmi těžké udržet stav, jaký máme dnes – Evropu s otevřenými hranicemi.

LN: Ovlivňuje váš pohled na migraci fakt, že vaše babička se narodila v Petrohradě?

Babička se sice narodila v Petrohradě, ale do německé rodiny. Po revoluci v sedmnáctém roce museli pod vlivem politických okolností odejít zpátky do Německa. Nevnímám však, že by naše rodina měla migrantské pozadí. Byli jsme prostě vychováni k toleranci, otevřenosti. Do mých osmnácti let byl Berlín rozdělené město. Kdo žil v západní části, vnímal to jako absurdní konstrukt, výsledek politických okolností, s nimiž se nedá nic dělat. Tahle zkušenost nás připravila na to, že mohou přijít i horší věci.

LN: Ve vašem psaní zní často melancholická nota blízká Čechovovi, Buninovi. Máte vztah k ruské kultuře, k ruské literatuře?

Bunin patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Podobně Dostojevskij, Paustovskij i Čechov. Babička sice byla Němka, ale měla do jisté míry ruskou mentalitu. Vyprávěla příběhy. I já si uvědomuji, že pokud bych si měla vybrat světovou stranu, táhlo by mě to na východ.

LN: Navzdory tomu, jak agresivně se Rusko chová na globální politické scéně?

Právě tomu navzdory. Právě teď. Politické chování Ruska mi nemůže zabránit v tom, abych se zabývala ruskou literaturou, kulturou, mentalitou. Můj zájem je vlastně v opozici k aktuální ruské politice.

LN: Vycházejí vaše knížky v překladu do ruštiny?

Vyšla jen prvotina Letní dům, později. A kritické reakce byly vlažné. Ovšem série čtení byla úžasná. Lidé přicházeli, ptali se, reagovali. Jenže další překlad se nekonal. Patrně jsem na takovouhle zemi příliš malá autorka.

LN: Zajela jste při své cestě po Rusku do Petrohradu, kde žila babička?

Byla jsem tam. Vyhledala jsem archiv, který se zabývá životem Němců v Petrohradě na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Donesla jsem jim babiččin rodný list, všechny papíry, které jsem k tomu měla. A oni mi dohledali adresy, domy, vytvořili jakousi mapu, která mohutně povzbudila moji imaginaci. Zjistila jsem třeba, že pradědeček tam pobýval dlouhá léta v lazaretu. A našla jsem i místo, kde se babička narodila. Bylo to dojemné.

LN: Zmínila jste svou prvotinu Letní dům, později. Vybavíte si, co vás přimělo k tomu, knihu napsat, publikovat?

Začala jsem psát proto, že jsem nechtěla zmizet v rozhlase, kde jsem pracovala jako novinářka. Všechno se sice vyvíjelo dobře, vypadalo, že mě zaměstnají natrvalo, ale najednou jsem měla silný pocit klaustrofobie. Původně jsem totiž do rozhlasu vůbec nechtěla, chtěla jsem být reportérkou. Jenže na škole, kde jsem studovala žurnalistiku, mi jeden z vyučujících sdělil, že mé reportáže jsou mimořádně špatné: že se pohybují na hranici žurnalistiky a literatury – a že je to kýč. Právě na jeho slova jsem si vzpomněla, když na mě v rozhlase padla ta klaustrofobie. A řekla jsem si, že to zkusím s literaturou.

LN: Svých pět knih jste psala přes dvacet let. Potrpíte si na pomalost? Je to pro váš život, pro vaše psaní důležitá kvalita?

Neřekla bych rovnou pomalost, spíš rozvážnost, opatrnost, snaha předejít nedostatkům. Čím jsem starší, tím jsem obezřetnější. Literatura pro mě rozhodně není samozřejmostí, je to neustálý boj. Výsledkem je pak navenek pomalost. Jenže já jinou rychlost nemám.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik