Josef K. přichází z chladu. ‚Můj hrdina si na Bonda hrát nemůže,‘ říká Žantovský

LN: Vaše kniha má lehce pikantní historii. Začal jste ji psát v roce 2007, vyšla o dva rok později, ovšem pod jménem Daniel Wolf. Vy jste byl tehdy diplomat. Jsou ale diplomaté, kteří píší i pod svým jménem: napadá mě Stendhal, Ajtmatov, Abel Posse, Hostovský...
To ano, psala a píše řada diplomatů. Ale přece jen, když člověk napíše dystopický román o převratu v Bělorusku a o intervenčních sklonech Ruska, netouží po tom, aby chodily na adresu jeho zaměstnavatele, tedy v mém případě tehdy ministerstva zahraničí, protestní nóty dotčených států. Takže jsem volil pseudonym. Byla to pro mě taková španělská stěna nebo jak se tomu říká. To byl vlastně jediný důvod.

Michael Žantovský: Ochlazení

LN: Přitom si dovedu představit, že čtenář, který to tehdy četl, si mohl říct, safra, tady je tolik indicií na jediného člověka, že to musel psát, no asi... Žantovský.
Jistě, to souhlasím. Taky se to stalo a řada lidí skutečně na to přišla. Ne náhodou se děj odehrává mezi jiným ve Washingtonu av Izraeli, kde jsem pracoval. Když píšu o rodinném původu svého hrdiny, tak je to asi tak specifické, že to lidem, kteří mě znali, muselo dojít. Já jsem se tím vlastně ani moc netajil, takže když se mě někdo zeptal, tak jsem to nepopíral ani nepotvrzoval, což je taková typická diplomatická pojistka...

LN: Ty biografické prvky by až mohly vést k úvaze, nejde-li o skrytou autobiografii. Není to tak?
Ne, to bych nesouhlasil. Ona postava, Josef K., určitě nejsem já. Ale jsou tam jisté autobiografické prvky, něco tam ze mě je, to nepopírám. Já asi nejsem tak zdatný fabulátor, abych si dovedl všechno vymyslet a stvořit ve fantazii úplně nový svět. Takže prostě beru, kde to jde – a nejpřirozenější rezervoár jsem já sám. Ale já ten hrdina nejsem.

LN: Ale přece jenom: při čtení jsem si vzpomněl na skvělý starší film Muž z Acapulca...
Jasně, Belmondo tam odpravuje různé padouchy...

LN: Ano, a Belmondo tam v mansardě v Paříži sepisuje krváky, v nichž vystupuje jako neohrožený dobrodruh, kterému padají krasavice k nohám. Psaní je takový projev denního snění...
No, tak připouštím, že na tom něco může být... Ale přece jen ten můj Josef K. není takový frajer jako ten Belmondo v bondovské roli. A je to přece jen trochu jiný žánr.

LN: Ale zachraňuje svět, jde mu o život, cestuje po světě, najde lásku, krásnou mladou ženu... A je přitom osamělý a trochu zasmušilý. Ostatně to jsou hrdinové špionážních románu často. Třeba v románech takového Johna le Carrého, ostatně jeho nejslavnější kniha se jmenuje Špion, který přišel z chladu...
Dobře, že jste ho zmínil. John le Carré je skutečně spisovatel, kterého mám rád a hodně jsem ho četl... Měl jsem to štěstí, že jsem ho poznal i osobně. Takže to pro mě není špatná reference. Ale k té zasmušilosti, nevím, jestli je to pravidlo: takový James Bond není myslím příliš zasmušilý. Jenže můj hrdina je Čech a k němu přece jenom patří jistá melancholie či snad ušláplost. Na Bonda si hrát nemůže.

LN: No a pak mi tam v některých pasážích zněl Škvorecký, v jiných Graham Greene...
Člověk, když píše, tak se asi nemůže úplně odpoutat od těch, které má rád a rád je četl. Ke Škvoreckému, ať už k tomu, co napsal, nebo překládal, se proto rád hlásím. Nejsem si úplně vědom, že bych se po někom opičil, ale jistě tam lze vlivy nalézt. Greene byl obrovský spisovatel. Ale samozřejmě že jsem ho četl.

LN: Je to vaše první beletrie?
První vydaná. Já jsem sice od dětství stále něco sepisoval, ale tohle je můj první vydaný román.

LN: Váš otec Jiří Žantovský byl literární historik, matka Hana byla významná překladatelka. V těch biografických pasážích knihy je zmínka o bibliofilské rodině, ve které Josef K. vyrůstal a v níž bylo zvykem, že každý něco psal.
To je autobiografické. Vyrůstal jsem opravdu mezi knížkama. Můj otec pracoval v Památníku národního písemnictví a moje dětství se odehrávalo ve strahovských chodbách a mezi archivními regály. Můj otec byl takový vlastivědný typ, bral nás se sestrou na výlety po různých koutech, nejčastěji po východních Čechách a Vysočině, a většinou jsme skončili na hřbitovech. Ty on miloval. Stejně tak jako chodit na pohřby literátů, takže jsem zažil pohřeb Nezvala, Karla Konráda a dalších. Často tam taky mluvil. To jsem já zas moc nemiloval. Matka byla redaktorka a překladatelka...

LN: Ale mám pocit, že váš otec toho moc nenapsal...
Ne, on nebyl psavý, dalo by se říct, že měl psací blok. Byl to jeden z nejvzdělanějších a nejsečtělejších lidí, které jsem poznal, ale psal s nesmírnými obtížemi. Když musel něco napsat, tak to za něj někdy napsala máma.

LN: Ona sama psala i básně. Má to nějakou souvislost s vaším psaním textů?
Tak nepochybně, já mám toho spoustu od mámy, nejen co se týče psaní textů. Ostatně, můj první překlad jsem dělali společně s mámou.

LN: Co to bylo?
To byla, s prominutím, hrozná sračka, Hotel od Arthura Haileyho. Báječně se to prodávalo, ale za moc to nestálo. Máma nechtěla, abych snad hned začal překládat třeba Faulknera. Věděla, že se nejdřív musím naučit řemeslu. Byla to máma, která mě naučila i to, že dobrý překladatel musí mít především dobrý zadek, že dobrý překlad se musí vysedět. To, co mi máma dala, to se opakuje s mou dcerou Ester, jejíž první překlad jsme udělali taky společně, byl to také thriller, Hra pro lvy od Nelsona de Millea. Já jsem mámě vděčný za mnohé.

LN: Vraťme se ke knize. Má docela vypjatou a přitom melodramatickou zápletku. Můžu snad prozradit, že tam jde o o milostnou minulost ruského vůdce, Putinova nástupce, který sloužil v 70. letech v Československu. Když se zeptám přímo: to vás napadlo jak?
To už nejsem schopen přesně rekonstruovat. Řekněme, že jsem k tomu došel úvahou, že sovětští agenti, důstojníci KGB, kteří kdysi působili po Evropě, jako právě Putin, mohli mít za sebou i nějakou řekněme lidskou zkušenost, třeba i s milostným vztahem. Že za sebou zanechali nějaké tajemství. A to by mohlo být dobrým východiskem pro vyprávění. Takže z toho už se pak odvíjela logika příběhu. Víte, Havel často říkal, že kniha, tedy v jeho případě hra, ví vždycky víc než autor. S tím bych souhlasil i za sebe.

LN: Měl jste nějaké schéma?
Ne, když jsem to začal psát, tak jsem nevěděl, jak to skončí. Já jsem vlastně nevěděl, jestli to vůbec někdy skončí, tedy jestli to dopíšu. Ale jakmile jsem přece jen ten příběh rozepsal, tak už mě postavy vedly dál.

LN: Příběh začne v Minsku, pak se přemístí do Prahy, na čas na východ USA a pak vrcholí v Izraeli. Pomineme-li to Bělorusko, je to itinerář vašich diplomatických misí. Ale když jste to psal, byl jste v Izraeli. Ovlivnilo vás to?
Jistě. Myslím, že to bylo klíčové. Kdo někdy byl v Izraeli, pocítí tu zvláštní atmosféru oné země, kde všechno jako by bylo strašně ohrožené, křehké, na jedné straně nesmírně dynamické a vitální, ale zároveň by to zítra už třeba nemuselo ani být. Člověk si tam plně uvědomí, na jak tenké hraně se naše západní civilizace pohybuje, jak lehce vlastně může být smetena. Stačí hrozně málo a najednou to není. Kolem toho jsem vystavěl ten příběh.

LN: Seděl jste v Herzliji na okraji Tel Avivu, hleděl jste do moře a doléhal na vás pocit, jak je vše pomíjivé?
I na moře jsem hleděl... Ale víte, ten existenciální pocit, že všecko, co se tam děje, je otázkou života a smrti, je v Izraeli opravdu velmi silný. V tom se podstatně liší od naší Evropy, řekněme postmoderní. Zatímco tady stále něco řešíme a přitom jako bychom měli pocit, že je to vlastně jedno, že to stejně půjde dál nějakým samopohybem a že v posledku o nic nejde, tak v Izraeli jde o všechno. Tam je všechno životně důležité. A strašně rychle tam může život skončit. To dává existenci úplně jinou intenzitu.

LN: To, jak na vás Izrael silně působil, je znát v příslušných pasážích. Skoro to působí jako takový esejistický průvodce po té zemi.
Přiznám se, že na mě působila zvláště dvě prostředí. Jednak Jeruzalém, kde si člověk uvědomí, že to město není horizontální, ale vertikální. Je složeno z vrstev, které se před vámi odkrývají, přičemž nikdy se té hloubky nemůžete dobrat. Není žádné jiné takové město. A to druhé prostředí je poušť. To mě zasáhlo daleko víc, než bych kdy čekal. Tam si člověk uvědomí, že ne náhodou se ty hraniční psychické stavy, různá vidění, proroctví, vnuknutí, z nichž se potom rodí náboženství, zhusta odehrávala na poušti, nejlépe vysoko položené. Vize na vás nepřijdou v prostředí lučních květů, ale v poušti. Teď si uvědomuju, že o moři jsem tam nic nepsal. Přitom jsem na pobřeží bydlel. Nemám nic proti plážím, ale pouště mě asi lákaly víc.

LN: Vraťme se k té knize. Její konec se zdá nezvratný. Josef K. skončí podobně jako jeho kafkovský předobraz v Procesu. Ale je to možná jen zdání, takže by čtenáře mohlo napadnout, zda si takzvaně neotvíráte vrátka pro pokračování.
Nikdy neříkej nikdy, jak říká klasik. Dejme tomu, že to není vyloučené, ale zatím to v plánu nemám. Arthur Conan Doyle nechal Sherlocka Holmese spadnout do propasti v Alpách tak šikovně, že se mohl po čase zase objevit, tak dejme tomu, že se může zase objevit i můj Josef K.