21. června 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Jsme jen loutkami v rukách osudu? Brněnská inscenace Hana je velké a silné divadlo

Život s břemenem viny. „Máme život ve svých rukou, nebo jsme jen bezmocnými... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Život s břemenem viny. „Máme život ve svých rukou, nebo jsme jen bezmocnými... | foto: FOTO NDB

BRNO Národní divadlo v Brně přivedlo na jeviště knižní bestseller Hana spisovatelky Aleny Mornštajnové. Dramatizátor a režisér stejnojmenného kusu Martin Glaser v brněnské Mahenově činohře připravil velkou a silnou inscenaci, která se jistě stane hitem jako próza, podle níž vznikla.

Tato recenze ale nechce šermovat úspěchem mnohokráte oceněné knihy. Ani brněnská inscenace Hana se naštěstí primárně neveze na popularitě tuzemského bestselleru překládaného do jedenácti jazyků, zamýšleného jako film i TV série. Bude dobré zdůraznit, že Glaser si vybral a začal adaptovat dnes nadmíru populární knihu před dvěma lety, kdy autorka ani její kniha ještě nekralovaly domácím knihkupeckým žebříčkům.

Režisér a autor scénáře už tehdy v Mornštajnové objevil silný, košatý, ale nosný příběh, strhující rodinnou ságu čili dramatické materie, které velkému jevišti i souboru Mahenova divadla sluší a po kterých velké činoherní divadlo nejen u nás oprávněně (a často marně) prahne. Podobné objevy však nijak nepredikují ani automaticky nezaručují úspěch divadelní.

Předností Glaserova inscenačního výsledku jsou dva momenty: jako scenárista dokázal na jeviště onu košatou story přesvědčivě a srozumitelně převést a jako režisér ji dokázal zajímavě odvyprávět. Součinností scénáře a divadelní narace, dále jednoduché, ale působivé scénografie a úsporně, avšak přesně vedených herců vzniklo divadlo, které si diváka postupně podmaňuje a lze ho označit jako vrchol zdejší sezony. Podívejme se, jak vše pojmenované spolu funguje.

Vše je zrychlené

Glaser je jako scenárista i režisér velmi úsporný, jeho inscenace až překotně teče, vše je bezmála nervně zrychlené. Tady není čas budovat či spíše rozehrávat každou jednu scénu, zdržovat se s úplným dohráváním situací. Snaha povyprávět vše, vrstvit různé časové roviny (a to je tady v tomto defilé tří desítek navzájem pevně provázaných postav důležité a nezbytné) na půdorysu tří dekád k takovému scenáristickému řešení jednoznačně odkazuje.

Glaser touto vypravěčskou technikou určující následně také jeho režijní styl sleduje jediné: chce místy až surově, realisticky vyrýsovat osudy tří ženských generací. Chce ukázat, jak fatální a nevyzpytatelné jsou veletoče individuálního osudu i velkých dějin nás všech. To je také hlavní sdělení jeho inscenace, která ve finále ve své – už tak minimalistické – vizualitě odhazuje vše. A tak v předposledním obraze Haniny cesty pozemským peklem v Osvětimi a Březince zůstává protagonistka Eva Novotná na prázdném temném jevišti zcela sama, téměř ve tmě a matně svícená kuželem světla.

Tady už snad ani nejde o činohru jako spíše o kontemplativní divadlo slov, sebevýčitek a vzdechů (postavy na tušeném horizontu jeviště šeptávají do Hanina monologu jen Auschwitz a Birkenau).

Sentimentuprosté herectví

Jistou úspornost i režijní výklad zdařile podtrhuje prostá scénografie Pavla Boráka. Jedním z literních znaků textu Aleny Mornštajnové je záměrné, inflační nadužívání pojmů jako domov, dům, domek, domů či domovina. Režie tuto literární figuru podržela, a scénograf tak na jevišti postavil vyjíždějící a do sebe jakoby zpět zapadající prostou siluetu domu. Univerzální čistě bílý Borákův objekt znamená bezčasí, v němž naopak historickou ražbu a časovou trojrozměrnost obstarávají opravdu přesné a působivé dobové kostýmy Markéty Sládečkové-Oslzlé.

Devízou inscenace vedle zmíněného vizuálu a režijního vyprávění je přesné, nepřehrávané a jakéhokoliv sentimentu prosté herectví. Mnozí přitom musí bez pitvoření uhrát zmíněné časové rozpětí od mládí do dospělosti, což se daří.

Jakýmsi ženským Oidipem drceným špatnými, fatálními rozhodnutími je Eva Novotná, která v roli Hany skutečně svůj výkon šroubuje až k rozměru antické tragédie. Je to zejména ve druhé polovině silný a velký výkon, který takto určuje rozměry a kvality celé inscenace. Herečka precizně buduje významový oblouk své figury, její projev hlavní hrdinku zpřítomňuje divákům až bolestně, deliricky a vypaluje ji do emočního prožívání přihlížejících.

Novotná je magnetem dvouapůlhodinového večera, ale jsou tady další velké ženské výkony, které zdařile naplňují zadání – Tereza Groszmannová jako Hanina matka Elsa, Tereza Páclová jako Hanina sestra Rosa či Hana Tomáš Briešťanská a Elena Trčková. Inscenace je tak i ukázkou možností zdejší dámské šatny. Za pány jmenujme povedené kreace Tomáše Davida a Martina Slámy.

Udělat o holocaustu působivé divadlo, které je prosté agitace, citového nátlaku, laciného vydírání či sentimentu, je nadmíru složité. V Brně se to nyní při české premiéře Hany podařilo.

ČINOHRA ND BRNO: HANA

Autor: Alena Mornštajnová

Adaptace a režie: Martin Glaser

Dramaturgie: Lucie Němečková

Scéna: Pavel Borák

Kostýmy: Markéta Sládečková

Světelný design: Martin Špetlík

Premiéra 7. 6. v Mahenově divadle

NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?
NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?

Jaké léky s sebou berete na dovolenou pro děti?