LN: Váš film měl mít distribuční premiéru 2. dubna. Jak to s ním teď vypadá?
Nejdříve jsme přišli o tiskovou konferenci a pak i o premiéru. Dál se uvidí. Postavíme se do fronty odložených filmů, které měly podobný osud. Až se kina zase otevřou, bude spousta premiér a pak přijde útlum. Obávám se, že mnoho nových filmů nevznikne, protože nebudou peníze.
LN: Dokumentům se daří i online, kde se dají sledovat na portálech jako dafilms.cz nebo aerovod.cz. Uvažovali jste s producenty a distributorem o předpremiéře na internetu?
V jednu chvíli ano, ale pak to padlo. I proto, že náš film není svázaný s žádnou aktualitou: když půjde do kina o půl roku později, nic moc se podle mě nestane. Touhou každého tvůrce dokumentů je samozřejmě také, aby jeho film měl i festivalovou kariéru, protože životnost dokumentů v kinech je krátká. Ale co bude s festivaly a s cestováním, je taky otázka.
LN: U životopisných dokumentů často hrozí, že se zvrhnou v neživotný paján. Jak jste se případné „mramorizaci“ bránila?
V detailním scénáři jsem popsala, jak Tondu vnímám, jak chci natáčet a jak budu používat archivy. Už z toho vyplývalo, že o paján nepůjde. Dala jsem scénář Tondovi přečíst a on velkoryse prohlásil – jo, udělej si to, jak chceš. Přitom dát sám sebe dokumentaristovi všanc je velký risk. No a potom když vám Tonda v prvních pěti minutách filmu řekne desetkrát hovno nebo jdi do..., tak žádný pomníček rozhodně nehrozí.
LN Jak jste k natáčení dostala?
Oslovili mě producenti Martin Hůlovec a Věra Krincvajová. Věra věděla, že jsem kdysi s jedním fotografem žila a že jsem podobně jako Tonda emigrovala a pohybuji se mezi dvěma zeměmi. Samozřejmě jsem znala Kratochvíla jako světového fotografa, ale jeho samotného ne – jen jsem si pamatovala Tondův herecký výkon z Hřebejkova filmu Kawasakiho růže. Dívala jsem se na různé reportáže a starší televizní dokumenty o něm a pochopila, že to bude tvrdý oříšek, protože Tonda sice hodně mluví, ale hrozně málo toho o sobě ve skutečnosti prozradí. Když jsme se poznali osobně, uvědomila jsem si, že už to není úplně ten levhart kráčející pyšně pouští jako celý život předtím, přece jen se na něm podepsal věk a těžká nemoc, kterou prodělal. Chtěla jsem ho ukázat, jaký je dnes, ale i jaký byl, když dělal svoje nejslavnější fotografie, a proto jsem občas sáhla do archivů.
LN: Jak moc jste zasahovala do běhu událostí? Jak se událo třeba to, že pan Kratochvíl vyrazil se svým synem Michaelem fotit do Černobylu nebo že se Michael vydal do archivů pátrat po osudech svých předků?
To bylo už ve scénáři. Přemýšlela jsem, jak Tondu uchopit, a napadlo mě, že jediný člověk, kterému by se mohl otevřít, je právě jeho syn. Michael je taková kolaterální oběť Tondova dobrodružného charakteru, cestu k sobě začali hledat až v jeho dospělosti. Pak tu byl taky fascinující fakt, že jsou všichni fotografové, Tonda, jeho syn i jeho otec, a Kratochvílovic rodinná sága kopíruje dějiny poválečného Československa. Michael byl nadšený, že se může vydat po stopách své rodiny, říkal – ježišmarja, já o tom vlastně nic nevím! A zrovna tak jsem si říkala, že spolu musejí někam odjet fotografovat, abychom je viděli tvořit a aby byli skutečně pohromadě a sami se sebou. Tonda zvolil Černobyl. Což mě nejdřív vyděsilo, ale nakonec jsou výbuch a destrukce pro vztah těch dvou vlastně symbolické.
