LN Výtvarné Hlinecko letos slaví 60. výročí, proč jste k tomuto jubileu vybrala právě Luďka Marolda?
Umělců, kteří tam ještě nebyli přestaveni, již není mnoho, a právě Luděk Marold byl jedním z nich. Snad díky tomu, že jeho tvorba je převážně kresebného charakteru, jenž má specifické výstavní požadavky ze strany restaurátorů (omezení světelné hladiny atd.), byly jeho výstavy spíše ojedinělé. Jeho poslední velkou retrospektivu mohli diváci vidět roku 1998 v Obecním domě v Praze, připravila ji i s reprezentativní publikací Jana Orlíková.
  |
LN Co vás ovlivňovalo při volbě kompozice výstavy?
Fakt, že Maroldovo kresebné, ilustrátorské i malířské dílo je bohaté a různorodé, mnohé práce vznikaly na objednávky a také jeho tematický rejstřík byl velmi široký. Vzhledem k tomu, že jeho dílo vzniklo defacto v průběhu pouhých deseti let, nebylo cílem přestavit ho v časové posloupnosti. Výstava je koncipovaná do několika kapitol, které zachycují stěžejní témata jeho tvorby – žánry, dialogy, umělcův ateliér, Pařížanky i práce příležitostné.
LN Z jakých děl je instalace sestavena?
Na výstavě je představeno 56 prací, Marold však vytvořil stovky kreseb převážně v akvarelu a řadu olejomaleb. Mnohé jsou dnes v majetku státních institucích, avšak v posledních letech se na uměleckém trhu objevily četné práce, které jsme doposud neznali nebo byly známé pouze z dobových reprodukcí v časopisech Světozor či Zlatá Praha. A právě tyto nově objevené práce, z nichž některé se dostaly na veřejnost po více než stu letech, tvoří základ celé výstavy. Za zmínku stojí, že kromě Maroldova díla je jako bonus k oslavě jubilea vystaveno i šedesát plakátů, které jednotlivé instalace v průběhů šesti desítek let provázely.
LN Maroldovy práce se nachází i v řadě soukromých sbírek, bylo obtížné získat je na výstavu?
Pokud se dnes Maroldova díla objeví na uměleckém trhu, je o ně velký zájem. Získat o nich povědomí je dlouhodobá mravenčí práce, náleží k ní také umět si získat důvěru sběratelů a posléze i jejich souhlas se zápůjčkou na výstavu, ne vždy se to podaří. Někdy se ovšem mezi sběrateli, kteří tvoří zajímavý okruh nejrůznějších osobností, roznese zpráva o připravované výstavě a pak se ozývají sami. Toto se mi stalo i při přípravě Maroldovy výstavy a díla nakonec přijela z celé republiky.
LN Jaká nejzásadnější fakta byste v souvislosti s Luďkem Maroldem uvedla?
Marold byl uznáván jako jeden z nejbrilantnějších kreslířů své doby. V Paříži získal postavení jednoho z předních ilustrátorů módních časopisů a obrázkových týdeníků. S obrovskou suverenitou zvládal obtížnou techniku akvarelu, jejím prostřednictvím dokázal s noblesou a smyslem pro krásu vyprávět příběhy ze života pařížské společnosti. Mnohdy několika tahy štětce, často v monochromní barevnosti, akcentované jen bělobou, přesvědčivě a velmi živě zachytil svět mondénní Paříže.
LN Na které obrazy byste diváky upozornila?
Právě mezi díly, která se objevila v poslední době, jsou závažné práce. Bezesporu zaujmou dvě raná dekorativní panneau, které vytvořil pro Stutzigovu cukrárnu na Václavském náměstí, díla vrcholného malířského mistrovství, která zároveň reagovala na dobové umělecké podněty i společenské požadavky. Zajímavou prací je půvabný záběr Ze světové výstavy v Chicagu. Roku 1893 obdržel Marold objednávku na ilustraci pro knihu Art and Architecture, připravovanou organizátory světové výstavy v Chicagu. Jako řada dalších vyzvaných umělců obdržel od vydavatele fotografie výstavních pavilonů, aby podle nich vytvořil fiktivní žánrovou momentku. Reprodukce jeho obrazu se nakonec do knihy nedostala, ale samotná olejomalba se nyní po desítkách let znovu objevila na veřejnosti.
Kurátorka Šárka Leubnerová.
LN Marold tvořil několik let v zahraničí. Nakolik se v jeho díle odrazila rodná Praha?
Po téměř desetiletém pobyt v Paříži se Marold roku 1897 vrátil do Prahy, kde na něj čekala zakázka v podobě velkého panoramatu pro Výstavu architektury a inženýrství, pro kterou si nakonec sám zvolil téma bitvy u Lipan. Praha byla díky reprodukcím jeho obrazů a recenzím v dobových časopisech na návrat dalšího slavného Pařížana – po Václavu Brožíkovi a Vojtěchu Hynaisovi – připravena. I on sám se těšil domů, toužil se odpoutat od zakázek na ilustrace, jak si několikrát posteskl Zdence Braunerové, chtěl začít opět malovat. Bohužel zemřel půl roku po dokončení panoramatu, které mezitím sklízelo velký úspěch, 1. prosince roku 1898 na střevní tyfus.
LN Dá se odhadnout, jakým směrem by se umělecky vyvíjel, kdyby jeho kariéru neukončila předčasná smrt?
Jeho poslední práce dávají tušit, kam by se jeho tvorba dál ubírala. Jsou to především díla, která maloval spíše jako privatissima, ať již v akvarelu s obrovským nadhledem a nebývale uvolněným štětcovým rukopisem, nebo v oleji. Jedním z objevů výstavy je pozdní studie Pařížanky v nočním osvětlení, která je zachycena již moderními výtvarnými prostředky s obrovským citem pro barevnou skladbu a z níž můžeme usuzovat, kam by pravděpodobně směřoval Maroldův další vývoj.
LN Malíř žil dlouhou dobu v Paříži, co se stalo s jeho pracemi po jeho smrti?
Po Maroldově smrti zájem o jeho dílo rychle vzrůstal, již v březnu roku 1899 se v Praze uskutečnila jeho velká posmrtná výstava, na níž bylo prezentováno i sto šedesát děl, které nakoupil František Topič v Paříži na dražbě v paláci Drouot od různých nakladatelských domů. S rostoucím poptávkou rostly i ceny jeho prací, ale tento trend netrval samozřejmě dlouho. Do roku 1948 se uskutečnily ještě dvě výstavy, poté nastal celkem přirozený útlum. Přesto Maroldovy práce zůstaly v hledáčku milovníků a sběratelů umění po celé 20. století a zájem o jeho dílo trvá až dodnes.
