Steven Spielberg si i v 66 letech udržuje pozici jednoho z nejzajímavějších žijících filmařů. To ovšem neznamená, že by si hodlal v klidu užívat penzijních bonusů spojených s postem obdivované, výdělečné a nevídaně vlivné celebrity.
Koncept hollywoodského blockbusteru, který tento tvůrce hitem Čelisti pomáhal formovat už v polovině 70. let, pořád funguje – a sám Spielberg ho čas od času využívá. Autor E. T. – Mimozemšťana či trilogie o Indiana Jonesovi ovšem už delší dobu své divácky vděčné projekty prokládá „malými“ snímky svého srdce typu životopisného Lincolna.
Hranice mezi tím, co Spielberg točí pro diváky a co „pro sebe“, ovšem vlastně neexistuje – a právě od toho se odvozuje tajemství jeho úspěchu. Příznačný je v tom smyslu rok 1993, kdy vzniklo jak zábavné dinosauří dobrodružství Jurský park, tak „vážné“ drama o holokaustu Schindlerův seznam. Spielbergovi přinesl jednu z největších profesionálních satisfakcí jeho kariéry jak obrovský divácký zájem o oba filmy, tak tři Oscary pro první a sedm pro druhý projekt. Jurský park jsme si zvykli vnímat pouze z komerční stránky: film s rozpočtem 63 milionů dolarů se díky celosvětovým tržbám 937 milionů stal nejvýdělečnějším snímkem historie. O prvenství ho až čtyři roky poté připravil katastrofický hit Titanic.
Když „dobré“ technologii přeskočí
Dobrodružství opřené o klasický sci-finápad o „dobré“ technologii, která se může svým tvůrcům vymknout z rukou nebo být zneužita, se právě v těchto dnech vrací do kin. Starší divácké generaci umožní nostalgicky zavzpomínat na dobu před dvaceti lety (pro nás je to navíc doba, kdy se československá distribuce zbavená cenzury začala – v dobrém i zlém – sbližovat s evropským standardem). Mladšímu publiku se nabízí zážitek na velkém plátně: legendární hit mělo totiž možnost vidět nanejvýš v televizi a v domácím kině.
Okamžik, kdy skupinka hrdinů v čele s paleontologem Grantem (Sam Neill) stane tváří v tlamu zázraku genetického inženýrství – živému dinosaurovi naklonovanému pomocí původní DNA, patří k formativním diváckým zážitkům uplynulého čtvrtstoletí. Jde o jeden z přelomových momentů světové kinematografie: dávno vyhynulá monstra totiž na plátně ožila s pomocí tehdy revolučních digitálních triků.
Britský filmový kritik Tom Shone prohlásil, že digitální triky v Jurském parku zahájily ve filmu stejně zásadní revoluci jako příchod zvuku v roce 1927. Historie je ovšem plná technických senzací, které rychle zestárly a uvolnily místo „lepším“ atrakcím–to, co pro Spielberga vytvořili specialisté ze společnosti Industrial Light & Magic, má ovšem nadčasovou hodnotu.
Důvod je zřejmý: Steven Spielberg nikdy nepatřil k průkopníkům nových technologií ve stylu Jamese Camerona. Byl však vždy hravým a nápaditým vypravěčem, který tyto technologie využíval k tomu, aby posílil přesvědčivost svých fikčních světů. Jurský park nemůže zestárnout prostě proto, že jeho cílem nebylo předvádět technické hračky, ale vyprávět „velký“ příběh.
Jurský park 3DUSA 1993, 2013 |
Zábavní park s geneticky vygenerovanými vyhynulými tvory, který na opuštěném tropickém ostrově jako svůj srdeční projekt vybuduje milionář Hammond (Richard Attenborough), se stává modelovým pískovištěmpro příběh o cestě k dospělé zodpovědnosti. Skupinka hrdinů je formovaná jako pomyslná rodina, kde nechybí sličná paleobotanička (Laura Dernová) a dvojice dětí. Ve chvíli, kdy selžou všechna bezpečnostní opatření, musí osvědčit svou schopnost čelit animálnímu světu vymknutému z kloubů – a naučit se ho ovládat i láskyplně respektovat.
Jurský park je tak v podstatě moralitou, což ho nezbavuje zábavnosti ani statusu Spielbergova velmi osobního projektu. Režisérovou filmografií probleskuje téma zodpovědnosti člověka ke světu, konkrétně k tomu, co dostal do opatrování nebo co sám probudil k životu – ať už v rovině technologií (sci-fiMinority Report či A. I.: Umělá inteligence, série o Indiana Jonesovi), politiky (Mnichov, Amistad, Lincoln) nebo rodiny. Právě v Jurském parku, inspirovaném románovým bestsellerem Michaela Crichtona, se všechny tyto roviny propojují.
Jako za starých časů
Režisérova zodpovědnost vůči vlastnímu dílu se navíc promítla i do rozhodnutí nabídnout nyní divákům módní konverzi původního filmu do formátu 3D, ale jinak ho neupravovat. Na rozdíl od E. T. – Mimozemšťana, který byl uzpůsoben současným politicky korektním standardům, tak může krvelačný T-Rex řádit stejně divoce jako za starých časů.
Překlopení do stereoskopického formátu navíc není žádná mechanická fušeřina: pod dohledem Spielberga a kameramana Janusze Kaminského trvalo celých devět měsíců a byly k němu využity nejmodernější technologie. I když 3D podívaná zrovna není vaším šálkem kávy, udělejte pro tentokrát výjimku.
