4. prosince 2018 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Neokázalá virtuozita Justina Lavashe vyniká na jeho sólovém albu

Justin Lavash | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Justin Lavash | foto: archiv umělce

Mnozí virtuózní kytaristé bývají nudní patroni – pro samé předvádění techniky jim tak trochu uniká hudba sama. Zvláště na nahrávkách. To ale rozhodně není případ v Česku žijícího Brita Justina Lavashe, který vydal nové živé album.

Lavashe sice znají fanoušci Moniky Načevy nebo Lenky Dusilové jako jejich spolupracovníka, ale málo platné, Lavash je skutečným Lavashem především jako sólista. Jako by se pro solitérní existenci narodil. Jakkoli s ním na studiových deskách hrají další muzikanti, jakkoli si lze představit, že by byl dobrým frontmanem plně obsazené víceméně rockové kapely, největší síla z něj jde sólo. A naživo. Proto je živá forma nahrávání právě pro něj optimální a album Live In Prague vol. II. (pomyslná „jednička“, tehdy bez očíslování, vyšla v roce 2015) velmi zdařilé.

Progresivní blues

Když se Justin Lavash začal na české hudební scéně projevovat, zaškatulkovali jsme si ho jako bluesmana. Ne že by tento žánr úplně opustil, ale stal se mu hodně úzkým po formální i zvukové stránce a přesahuje ho všemi směry – a to i na koncertech na bluesových festivalech. Jeho charisma ale přesvědčí i zaryté ortodoxní bluesmany, že je na svém místě. A platí to i pro nahrávky na živém albu.

Skladby The Sky Is Turning Black či Slide vlastně jsou bluesové a Lavash v nich předvádí svoji brilantní techniku slide, ale celková stavba písniček i hra s efekty, kterými je místy proháněn zvuk kytary, sahá daleko za produkci osamělých bluesových písničkářů. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že Justin Lavash je jedním z (zejména u nás) nemnoha bluesových progresivistů. A právě oni, nikoli konzervativisté, byť třeba vynikající, drží žánr při životě.

Posluchač v šoku

Ale to není ani zdaleka všechno, co Justin Lavash předvádí na současných koncertech, a tedy i na albu natočeném během dvou březnových večerů v příjemném prostředí pražského Studia Paměť. Jeho pomyslné tváře sahají od písničkářství s až waitsovskou náladou (When We Came To Dover, If You Weren’t My Friend) přes specifické jazzové hraní (The Swizz) a takzvaný fingerpickingový styl, který dostává osobitost zvukem elektrického nástroje (The Story So Far), až po hudební a zejména textovou karikaturu (EZ in CZ).

Šíře Lavashových hráčských technik a skladatelských forem je obdivuhodná. Tyto kvality ale nikdy, a to je nejdůležitější, nejsou okázalé a nepodléhá jim smysl písniček ani podstata hudby samotné. Ostatně pro samou chválu Lavashovy kytary by bylo chybou opomenout jeho zpěv, který hru skvěle doplňuje. I tady Lavash dokáže pracovat s různými výrazy, byť je přece jen jeho chraplák, který by nepochybně skvěle zněl i v popředí našlápnuté kapely, více „z jednoho kusu“.

Justin Lavash je typem muzikanta, kterému koncertování mimořádně svědčí, a je-li publiku na dosah, což je přesně případ prostoru, ve kterém se nahrávalo, nepochybně jej to ještě posiluje (samozřejmě, ne že by velké scény „neuhrál“). Dokáže udělat opravdovou a přitom nevtíravou show, ze které návštěvník může odcházet dokonce až v šoku. Album to zprostředkovává velmi věrně.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky