Justina Lavashe zná publikum alternativního popu asi především z velmi zdařilé spolupráce s Lenkou Dusilovou aMonikou Načevou. Kluboví posluchači, především ctitelé „roots muziky“, jej zase dobře znají jako sólového umělce (případně v duu s bubeníkem Davidem Landštofem), který fascinuje kytarovou virtuozitou, autentickým zpěvem, vlastní tvorbou a nevtíravým, avšak velkým showmanstvím.
Lavashova alba se sice těmito kvalitami vyznačují také, ale mají vždy i něco navíc. Loňské album Changing of Tides přineslo stylově rozmáchlou sbírku písní, jež zasahovaly od blues a alternativní country až k ryzímu, ovšem kvalitnímu popu. Novinkou Programmed se Lavash vydal – stejně jako minule pod producentským vedením v Česku domestikovaného Američana Iana Keloskyho – v podstatě na alternativní scénu.
Základními prvky alba jsou dvě hudební oblasti, které na první pohledmohou vypadat neslučitelně: blues a elektronika. Jenomže ve skutečnosti už řadu let muzikanti z obou těchto pólů vesele spolupracují, případně někteří tvůrci sami zosobňují obojí zároveň. Můžeme si připomenout pozdní tvorbu bluesmana R. L. Burnsidea, rap-bluesové experimentátorství Chrise Thomase Kinga, balancování projektu Little Axe mezi hip hopem a blues, z elektronické strany třeba Mobyho využívání starých bluesových, gospelových a soulových samplů.
Do stejné linie se teď albem Programmed zařadil i Justin Lavash. Vintage elektronický rytmus Podivnou, značně temnou atmosféru navozuje na albu poprvé, ale ne naposledy úvodní miniatura Fistfulla Snakes se zaříkávačským hlasem a tajemným zvukovým prostředím. Jako kontrast k tomuto ladění pak působí skladba The Story So Far, jediná instrumentálka na desce, postavená na jednoduchém, v zásadě bluesovém motivu, který podkládá naprogramovaný rytmický základ.
To je také základní stavební kámen většiny desky. Totiž elektronický rytmus (ve značně „vintage“, ale v kontextu alba celkem přesně zacíleném provedení) a kytara, jež hraje motivy, které při případné prezentaci Lavashem jako akustickým sólistou budou působit skoro jako bluesové standardy.
K této kostře se v každé písni přidává nějaké koření, které z poslechu alba dělá možná na první poslech nenápadnou, ale s každým dalším protočením zábavnější jízdu na horské dráze. A tak můžeme ocenit samply vokálů v titulní skladbě Programmed, ostré sjezdy slidekytary v ironické EZ in CZ s „makarónským“ textem balancujícím mezi angličtinou a češtinou, skutečně hustý, i když vlastně komorní sound jedné z nejlepších písní alba Just Before, oživující zvuk kláves Beaty Hlavenkové ve francouzsky zpívané Groove Total, bezmála zappovské zvraty v This is Now anebo v podstatě elektroswingovou tečku Affluenza.
Takhle to možná vypadá jako pověstný kočkopes. Ale jde skutečně jen o koření. Dominantou alba zůstává Justin Lavash. A ten je stále z jednoho kusu.
