Jak jste jako pořadatelé přestáli covidový rok?
No, je to zvláštní zkušenost, asi jako pro všechny. Co se týče konkrétně boskovického festivalu, jiné to bylo loni na jaře a letos. Minulý rok to všechno přišlo nečekaně a nikdo moc nevěděl, jak s nastalou situací naložit. Jsem moc ráda, že se nám i tak přes všechny ty zmatky, nejistotu i nervozitu podařilo v určité podobě festival realizovat. Jeho atmosféra byla skvělá. Letos už jsme sice k organizaci přistupovali s určitou zkušeností, program a řadu dalších věcí jsme měli předchystaných, ale produkčně je to stejně náročnější než obvykle, protože najednou bylo během několika týdnů potřeba stihnout to, na co je běžně spíš pár měsíců. Navíc je základní boskovický tým složený převážně z externistů, kteří mají hlavní obživu někde jinde, takže jsme se po rozvolnění, po měsících pomalejšího žití museli všichni pěkně rychle dostat do tempa.
Boskovický festival je po celou svoji devětadvacetiletou historii věnován místní židovské čtvrti. Jak konkrétně se nyní tato podpora realizuje?
Židovské čtvrti v Boskovicích už dávno nehrozí likvidace jako kdysi, naopak se dostala do povědomí veřejnosti, protože má co zajímavého nabídnout (návštěvníkům Boskovic vřele doporučuju nevynechat úžasnou komentovanou prohlídku), ale to neznamená, že není co řešit a o čem mluvit. Čtvrť v Boskovicích není mrtvou památkou, stále v ní žijí lidé a není jednoduché účelně zkombinovat úctu k historii s každodenním životem a chodem města. Aktuálně se snažíme v rámci festivalu co nejvíce oživit ulice židovské čtvrti, třeba prostřednictvím výtvarných exteriérových instalací nebo divadelních projektů. Umělci reagují na aktuální situaci a zprostředkovávají nové pohledy na stará známá místa, aby vynikla jejich jedinečnost. Festival je však v tomto směru vyvrcholením celoročních aktivit, od různých diskusí až po projekt oživující jednu z proluk, které jsou dílem nejen členů našeho pobočného spolku, který v Boskovicích sídlí, ale i jiných místní spolků či jednotlivců, s nimiž jsme průběžně v kontaktu.
Jistým paradoxem Boskovic je, že festival pořádá sdružení Unijazz, které sídlí v Praze. Nepřináší to nějaké těžkosti?
Dnes už ne, i když před lety tam samozřejmě nějaká počáteční nedůvěra byla. Podstatné ale bylo a je, že původní myšlenka vznikla v Boskovicích, kdy místní aktivní členové Unijazzu oslovili své v té době zkušenější kolegy v Praze. A výhodou našeho týmu je, že je poměrně stabilní, takže jsme si za ta léta všichni v Boskovicích vytvořili řadu osobních vazeb, rádi tam jezdíme i mimo festival a od roku 2019 zde sídlí také náš pobočný spolek, jehož členové jsou velmi činorodí.
Váš festival je multižánrový, od hudby přes výtvarné umění, filmy, divadlo až po literaturu. Existuje jednotící klíč, podle kterého dramaturgie vybírá, co ten který rok představí?
Bylo by asi těžké najít pro každý rok jeden univerzální klíč, na kterém bychom stavěli kompletní dramaturgii. Podstatná je pro nás ta pestrost, která nám umožňuje reflektovat konkrétní témata v rámci dramaturgie z různých úhlů pohledu. Ať jsou to aktuální výročí, historické události, nebo třeba zaměření na kulturní scénu některé z okolních zemí. I když to jsme letos vynechali a z praktických důvodů jsme se kromě už dlouholeté česko-německé spolupráce na jazzové scéně zaměřili hlavně na tuzemské umělce.
Je ještě v něčem letošní ročník jiný než ty před pandemií?
Když vynechám určitá omezení, která plynou z pandemických opatření, tak myslím, že jsme se naopak po loňské komorní variantě snažili co nejvíc přiblížit tomu, na co jsme na festivalu všichni zvyklí.
Organizace Boskovic je z velké části postavena na spolupráci s jen symbolicky placenými dobrovolníky. Po dlouhém lockdownu asi budou lidé chtít jet spíš na klasickou dovolenou než někam stavět pódia. Neměli jste problém sestavit tým?
Je to podobné jako každý rok a postavit funkční tým v takové míře z dobrovolníků samozřejmě není vůbec jednoduché. Ale i tady je naší výhodou stabilita, i mezi dobrovolníky jsou takoví, kteří s námi jezdí léta, a řada z nich si skutečně bere dovolenou! Ale každý rok se samozřejmě objevují i nové tváře, což nás moc těší, protože i tento způsob organizace, tedy tým podstatnou částí tvořený nadšenci, přispívá k jedinečné atmosféře, která na festivalu panuje.
Co konkrétně byste vy osobně z letošního programu doporučila? Máte nějakého „černého koně“?
Oblíbená otázka… Je to těžké, boskovický festival je z těch, kam bych ráda jela jako návštěvník a neměla bych problém si z programu vybrat, naopak bych se spíš občas těžko rozhodovala, čeho se vzdát. Letos bych určitě nevynechala Zvíře jménem Podzim, Midi Lidi nebo Načevu a Zdivočelé koně v letním kině, jazz ve skleníku nebo aspoň česko-německé projekty připravené speciálně pro festival. Do kina bych si určitě zašla na některý z filmů Evalda Schorma a vybrala i nějaké dokumenty. Rozhodně bych vyzkoušela individuální audiowalk režiséra Ludvíka Pízy, který návštěvníky zavede na židovský hřbitov, a cestou bych si stihla prohlédnout exteriérové výtvarné instalace, lákala by mě představení Zmrzačení Divadla X10 i Honza souboru Masakr Elsinor… A to není zdaleka všechno, co bych chtěla stihnout, ale zřejmě si jako každý rok nejvíc užiju posledního nedělního DJ na Palouku Potrvá před hradem. Celý program najdou čtenáři na webu festivalu www.boskovice-festival.cz.
