K čemu je Státní opera Praha?

Horší je, že na ně předčasně a řekněme nekomplikovaně sám odpovídá! Zřejmě chce ve vládě ukázat, jak umí šetřit, aby mohl požadovat vyšší rozpočet - zkrátka nechce slevu zadarmo. Jak naložit se dvěma operami v Praze, se však tímto způsobem nedozví.

Praha má dva operní domy nikoli oněch patnáct let, co existuje Státní opera Praha, ale takřka sto padesát let, od otevření Prozatímního divadla s českým operním souborem vedle mnohem staršího německého. Krátká poválečná epizoda Velké opery 5. května skončila fúzí s Národním divadlem, ale dva domy, dva orchestry, dva sbory a adekvátní počet sólistů zůstaly. Řešit problém stejně jako tehdy ministr Nejedlý, ušetří Jehlička sotva pár úředníků a možná prodělá, protože Státní opera je zřejmě soběstačnější než Národní divadlo. Ekonomicky to je vždycky dobré, umělecky jak kdy. Jistě se to promítá do dvou hlavních uměleckých problémů Státní opery - pěvecká úroveň je hodně kolísavá (ostatně v Národním divadle také) a přes zjevné inscenační inovace se tu bojí opravdu současné podoby operního divadla - musí se vydělávat!

Státní opera se přitom odloupla od Národního divadla s cílem nabídnou alternativu k jeho operní produkci.

Prvnímu řediteli Karlu Drgáčovi se to zpočátku i dařilo navazováním na tradici Nového německého divadla (Zásnuby ve snu), také Danielu Dvořákovi navazováním na tradice Opery 5. května i dramaturgicky (E. F. Burian, L. Petitgirard, A. Boito aj.), stejně tak posledním šéfům Vojtěchu Spurnému a Inge Žádné (F. Poulenc, L. Bernstein, H. Berlioz, S. Joplin aj). Leckterý titul předčil dramaturgii Národního divadla, byť se Státní opera musí živit především populárním italským repertoárem.

Vůbec to máme s tím označením „státní“ popletené - v té pozici je Národní divadlo, Státní opera by měla být městskou scénou, jenže Praha se takovým výdajům brání až nemravně, už ministr Tigrid neuspěl při vyjednávání a nyní zřejmě i Jehlička. Jenže jak zdůvodnit, že stát adekvátně nepřispívá alespoň na velká divadla Brnu, Ostravě a Plzni? Popletené je to i umělecky - oba domy se snaží zhruba o totéž a konkurují si tam, kde by se měly doplňovat. Jednotlivé odlišnosti nestačí, je nezbytná odlišnost programová.

Přesto dva operní domy Praze sluší, a pokud to jen trochu půjde, narovnejme pokřivené a neškudleme na nich. Opera je sice drahý luxus, ale víc se ušetří na ekonomické stavbě dálnic.