KABÁT: Kdyby Česká televize nevytáhla kostýmy princezen nebo strašidel, patrně by neproběhly Vánoce

Nevíme samozřejmě úplně do detailů, jak vypadá každoroční příprava vánoční pohádky České televize. Kvalifikovaný odhad utvořený na základě výsledku je nicméně takový, že neblahý úkol vždy připadne někomu za trest a výtvor se rodí z pekelných muk, během nichž chodí nešťastníkům sám generální ředitel veřejnoprávní televize přikládat pod kotel.

Je to totiž úkol zásadního významu a kdyby Česká televize každoročně nevytáhla ze svého fundusu kostýmy princezen, sedláků nebo strašidel, patrně by vůbec neproběhly Vánoce, v domácnostech by zavládlo zoufalství a celá republika by byla potažena černým suknem. To si zodpovědná instituce veřejné služby nemůže vzít na svědomí, a tak rok co rok daruje občanům pod stromeček balík s nápisem „velká“ a „výpravná“, i kdyby ztrápení tvůrci vyrobili jen kuchyňskou chňapku ve školním kroužku dovedných rukou.

Výpravnost je v podání České televize opravdu vzácně flexibilní pojem a může zahrnovat například draka, který není vůbec vidět, takže si lze jen představovat, jak jej ústřední hrdina skolil polystyrenovým kladivem. To je samozřejmě dobrá zpráva o šetrném nakládání s penězi koncesionářů a také důrazné gesto směrem k mezinárodní konkurenci, která se sice valí na český trh v mnohem vyšší kvalitě, ale kdo by za ni platil, když může mít za zhruba stejně vysoký povinně odváděný poplatek něco takového.

Ale zpět k procesu, na jehož konci jsou obrazovkou ozářené obličeje štědrovečerních diváků: tomu, že je každoroční vymýšlení další žertovné variace na velmi omezený okruh námětů skutečně enormně vysilující, napovídá i zřetelný fakt, že tvůrcům ani nikomu dalšímu v celičké televizi pak už nezbude ani kapka invence na vymyšlení názvu, a tak se všichni vděčně spokojí s něčím, čemu alespoň nelze upřít, že se to ve výtvoru skutečně vyskytuje, něčím na způsob „Princezna a půl království“.

Když je pohádka upečena a z posledních sil pojmenována, může se slavnostně vysílat. To však samozřejmě neznamená konec strastí - tam, kde končí útrapy tvůrců, začínají útrapy žurnalisty, který neprozřetelně kývl na to, že bude televizní pohádku recenzovat, neboť, jak je mu z různých míst zdůrazňováno, na vánoční pohádky sice všichni nadávají, ale každého zajímají. Recenzent tedy pohádku zodpovědně a s otevřenou myslí sleduje a přitom s rostoucí panikou zjišťuje, že recenzovat v podstatě není co, zejména nechce-li někoho z autorů či herců příšerně urazit, o což ve vánočním čase klidu a míru nijak zvlášť nestojí. Mimo jiné i proto, že některé z herců viděl v daleko lepších produkcích a váží si jich, a také proto, že i myšlence veřejnoprávní televize jako takové v podstatě fandí.

Zoufale se tedy snaží v pohádce najít něco hodnotného, neotřelého, poučného nebo skutečně veselého, ale podívaná mu propadává mezi prsty jako drť ze skartovačky, kam by se podle jeho čím dál neodbytnějšího názoru nejlépe hodil scénář zhlédnutého. Na seznamu kladů velké výpravné pohádky mu zůstává jen to, že má jeden z protagonistů docela vtipnou paruku, a to je poměrně málo.

Ponaučení, které by z příběhu mělo plynout, nedokáže při nejlepší vůli pojmenovat, a herecké výkony srovnatelné s těmi na obrazovce naposledy viděl na besídce svých dětí. Ví proto, že recenzi nemůže napsat, a tak raději zkusí nabídnout čtenářům pár upřímných slov na obecné téma vánočních pohádek. To se ukáže jako spásný nápad a zanedlouho již nešťastník vidí, že předepsaný rozsah se zaplňuje a vše spěje ke zdárnému konci. A tak jsou Vánoce, jako každý rok, po všech stránkách zachráněny.