Takovou výtku teď společně (s poněkud dojemným zpožděním) sepsaly osobnosti, jejichž slovům stojí za to dopřát sluchu: Petr Pithart, Petr Janyška, John Bok, Joska Skalník, Jan Dobrovský, Jan Urban, Fedor Gál, Ladislav Snopko, Olga Sommerová, Naďa Dvorská, Tomáš Mazal, Jiřina Šiklová, Petr Pospíchal. „Jsme šokováni, jaký obraz o prvním polistopadovém prezidentovi a dlouholetém hybateli bývalé opozice ten film předkládá,“ píší.
  |
„Jako přešlapujícího slabocha, který se neuměl nikdy rozhodnout, kterého musel vždy někdo údajně postrčit, jako okrajovou, historicky náhodnou váhavou figurku. Vytváří jakousi zkarikovanou, nepravdivou podobu Václava Havla i celého tehdejšího disidentského prostředí a přispívá tak, snad nevědomě, k demontáži významného symbolu moderní české identity. Symbolu rovné, neohnuté páteře ve věcech veřejné a politické angažovanosti...“
Signatáři by chtěli jiný film o Havlovi, to asi ledaskdo. Havla znali osobně a pohled někoho, kdo jej pozoroval z větší dálky a je i generačně vzdálenější, je irituje. Společným prohlášením chtějí získat svému názoru pozornost, to je také jasné a už se to podařilo.
Jenomže právě forma sborové rezoluce strážců Havlova odkazu dělá z toho textu něco podivně anachronického, nepřípadného a kontraproduktivního. Film Havel (naštěstí) není žádný oficiální a mocí vnucovaný portrét, proti kterému by se měly sepisovat otevřené dopisy. Je to pohled jednoho filmaře (ano, významně podpořený z Fondu kinematografie, ale ani to z něj ještě nedělá pomník vyhotovený na státní zakázku). Při všech výhradách se vejde do pojmu umělecké dílo a to je oblast, kde může ochranářské tažení proti „demontáži symbolů“ nadělat mnohem víc škody než jakýkoli subjektivně pojatý obrázek, který má autor právo obecenstvu nabídnout.
