Nynější fázi okleštěných možností, kdy ale pořád žijeme velmi komfortní životy, lze brát jako dobrou příležitost k uspořádání priorit. Je to jakýsi trenažér nesvobody, jež není opravdická, má trvat poměrně krátce (byť léto za zavřenými hranicemi bude hodně dlouhé) a k jejímu uvalení je důvod, který většina z nás uznává jako legitimní. Což neznamená, že by citlivější povahy nevnímaly, jak takováto (vlastně simulovaná) nesvoboda bolí a jak je coby potenciální perspektiva hrozivá. Waterboarding také prý jen simuluje pocit topení, ale topenému tato formulka s jeho subjektivním pocitem hrůzy moc nepomůže.
Současné omezení svobody je jen simulace, ale v jejím rámci lze sledovat věci, které ji mohou posunout na reálnější úroveň, pokud bychom je ignorovali. Ohrožení mění některé lidi rovnou v udavače, jiné připravuje o soudnost. Nacionalističtí domobranci už se snaží státu „pomáhat“ s udržením pořádku. Rusko a Čína usilují o posílení vlivu na svět tak zřetelně, že to může přehlížet jen člověk omámený zálibným pohledem na vlastní svetr. Zasíťování a digitální dohled masivně postupují. Úřady hrají s lidmi zvláštní bojovku, kdy jim kvůli riziku srocování uzavřou přírodní lokality, ale neřeknou jim ani dopředu které, snad aby si občané zvykli, že konec jejich svobody může číhat kdykoliv kdekoliv.
Co je na tom také dobrého? Aktuální pocity umožňují nebývale porozumět některým starším knihám a filmům. Třeba takový snímek Otakara Vávry Občan Brych, natočený podle předlohy Jana Otčenáška. Hned nadvakrát (ve vlastním příběhu a v osudu tvůrců) se tam odehrává bolestivá, ale překvapivě možná proměna zastánce demokratických hodnot v občana podvoleného diktatuře – nikoli jen z donucení, ale díky revoluci osobního hodnotového žebříčku. Vystoupaly po něm kolektivně uznané cíle, proti nimž se hrdina nedokáže bouřit, i když s metodou jejich prosazování nesouhlasí. Exteriéry Prahy tam vypadají docela jako dnes.
