Na jedné straně vede kapelu Chudák paní Popelková, ve které hraje hlavně na heligonku se svými více či méně hudebně disponovanými přáteli velmi přímočaré písničky, při jejichž označení za „hospodské odrhovačky“ (v nejlepším slova smyslu) by se jistě neurazil.
A na straně druhé je jeho tvorba sólová, spočívající v psaní vážných písní případně zhudebňování poezie, v obou případech se silným duchovním podtextem. Na albech této „řady“ rád spolupracuje s hudebníky z české extraligy, často jazzmany.
Jako na aktuální desce Blázen jsem ve své vsi, kde zhudebnil čtrnáct písní Bohuslava Reynka za velmi výrazné aranžérské, produkční a instrumentální podpory cellistky Doroty Barové (Tara Fuki, Vertigo, Aneta Langerová ad.), dechaře Marcela Bárty (Vertigo, Muff ad.) a baskytaristy Jakuba Vejnara (Muff, Hudba Praha, Aneta Langerová ad.).
Vepřek nezhudebňuje v tomto případě Reynka poprvé, je to jeho oblíbený básník, se kterým v podstatě sdílí podobné hodnoty i osudy včetně života na venkově. Není tedy divu, že mu rozumí. Byť jeho ponor do reynkovského světa lze spíše vycítit než explicitně „světskými“ argumenty popsat z každé vteřiny.
Samozřejmě, na ruku jde písničkáři samotný Reynek, jeho nádherná čeština a lyrika, v níž se dokonale pojí duchovní síla s přírodními motivy. Slova jako „Snad kvočna křovin vysedí / veliké vejce luny / jež se jí mezi křídly blýská, / vyvede na strniska / ohnivé kuře. // Věř nevěř můře. / Nikdo nic nemá / jdeme do Betléma. / Už nebude hůře. // Mamon nás neomámí / Pokoj s námi.“ prostě musejí být pro citlivého písničkáře výzvou. A Karel Vepřek je skutečně schopen ji vyslyšet a dát jí přesně to, co potřebuje.
Jeho spoluhráči pak obalují jeho a Reynkovu výpověď neuvěřitelně členitými hudebními vrstvami, které v českém folku slýcháme skutečně velmi zřídka. Bylo by krásné, ale vzhledem k jejich vytíženosti nejspíš nereálné je vídat všechny pohromadě na pódiu.
