Někteří si kvůli lístkům přivstanou, jiní už mají za sebou skoro celou noc. Ve frontě čekají vybavení spacákem, karimatkou, termoskou i pečlivě připraveným seznamem filmů. Zatímco část návštěvníků sází na přesný plán a konkrétní tituly, jiní už po letech festivalových zkušeností vědí, že lepší než upínat se k jedinému filmu je počkat, co zrovna zbude.
Olivia z Košic patří k těm nejvytrvalejším. Ve frontě čeká od půl třetí ráno. Je vybavená spacákem a teplým oblečením, a přestože noc byla chladná, zima jí prý nebyla. „Už jsem zvyklá,“ říká s úsměvem. Nejvíc by se chtěla dostat na film Šťastná rodina.
Podobně brzy začínal festivalový den i pro Irenu Holečkovou z Brna, respektive pro její dceru. Ta přišla do fronty už o půl třetí ráno, později se u pokladen vystřídaly. Výbava byla podobná jako u zkušených festivalových nocležníků: karimatka a spacák. Irena má jasno i v tom, kvůli čemu to všechno podstupuje. Nejvíc se těší na Hořké dvacítky s Pedrem Almodóvarem.
Jiní volí přece jen o něco mírnější režim. Veronika z Prahy dorazila do fronty v šest ráno. „Chtěly jsme s maminkou na film Pramen a ten se nám povedlo ulovit jako rezervaci v aplikaci. Ještě hodně chceme vidět Chicu Checu. Když to nevyjde dnes, tak snad v jiné dny,“ popisuje. V Karlových Varech zůstává s maminkou po celý festival a program si plánují dopředu. „Děláme si seznam a jedeme podle něj. Takže něco určitě vyjde,“ říká s úsměvem.
S vlastním systémem přijel i Marek z Brna, který do fronty dorazil rovněž kolem šesté hodiny. „To mi přijde tak akorát,“ říká. Patří ale k těm šťastnějším – většinu toho, co chtěl vidět, se mu podařilo získat už přes rezervace. Nejvíc stál o Spolužáky a ty už má jisté. Na karlovarský festival dorazil popáté a jeho taktika se podle něj nemění: hlídat program, rezervace a nenechat se rozhodit tím, že nevyjde úplně všechno.
Že právě smíření s nejistotou je pro festivalového návštěvníka důležité, potvrzuje i Honza z Liberce, který do Varů jezdí už od roku 2008. Do fronty přišel lehce před šestou hodinou.
„Už jsem si po těch letech zvykl, že když si vyberu jeden film, tak pak bývám zklamaný, že se na něj nedostanu. Takže čekám na to, co bude, a pak jsem vděčný, že lístky mám,“ vysvětluje. Podle něj navíc nemá smysl nechávat příchod na poslední chvíli. „Přijít později než v sedm už nemá smysl, chce to dřív.“ Dřív prý bývala taktika ještě propracovanější: na festival jezdil s kamarády a ve frontě se střídali. Letos je ve frontě sám, zatímco jeho přítelkyně ještě dospává na pokoji.
 |
Ve frontě stojí i Karel z Brna, který je ve Varech potřetí. V hledáčku má Děti Hirošimy, Bílého ďábla Roberta Richardsona, Slony v mlze i Pramen s Aňou Geislerovou. A na samém chvostu fronty čeká Pavla z Českých Budějovic. Nejvíc by chtěla na Absolventa, ale sama přiznává, že právě u něj už je šance spíš malá. „Tak počkám, co na mě zbude,“ říká bez většího rozčarování.
