Kaufmannův návrat s debutem v londýnském Otellovi
Po Verdiho Trubadúrovi a Pucciniho Madam Butterfly zařadilo sympatické pražské kino MAT do svého programu přímý přenos Verdiho Otella, který Královská opera zprostředkovala hned týden po premiéře. Premiéra to byla velmi očekávaná, protože se v ní na jeviště znovu vrátil Jonas Kaufmann, německý tenorista mimořádného osobního charismatu, který kvůli prasknutí cévky na hlasivkách a vstřebávání hematomu rok nezpíval a rušil předem nasmlouvané role. Kaufmann navíc v titulní roli Otella v Covent Garden debutoval (předtím měl na repertoáru Cassia). V kině MAT bylo nabito.
Otello je Verdiho předposlední opera. Bylo mu 74 let, když se po dlouhém přemlouvání jako slavný a vážený i bohatý skladatel pustil s libretistou (a také skladatelem) Arrigem Boitem do Shakespearova námětu o zničující síle žárlivosti. Se svým svrchovaným mistrovstvím právě v Otello dospěl k dalšímu propojení hudby, slova a psychologické charakteristiky postav. Milánská premiéra ve Scale v roce 1887 vyvolala frenetické nadšení
Inscenace Otello. Jonas Kaufmann jako Otello.
Příběh žárlivostí posedlého Otella se odehrává na Kypru koncem 15. století. V londýnské inscenaci renesanční benátská móda (zaujme komplikovaný naddimenzovaný mísovitý účes Emílie) byla především pro kostýmy Kaspara Glarnera výtvarné východisko, ze kterého směřoval ke kombinaci se současnými prvky posilujícími nadčasovost příběhu, ovšem bez přepjatých aspektů střetu různých náboženství a kultur, k čemuž by dnes mohl Otello podněcovat. Otello dokonce nemá tmavé maurské líčení (jeho kožené kalhoty „tureckého“ střihu byly hodně neforemné), Desdemoně zůstala bílá barva nevinnosti.
Scéna Borise Kudličky je strohá, sestavená z vysokých posuvných stěn prořezaných geometrickými asociacemi maurských vzorů. Dávala tak vyniknout sólistům. Svým tmavým nasvícením působila pochmurně, jen občas se otevřel zadní horizont s jasným nebem. I mobiliář je jednoduchý – strohé lavice, které lze sestavit jako pódium. Motiv Benátské republiky reprezentuje její znak, obrovitá socha okřídleného lva, ze kterého s postupující tragédií zůstanou jen trosky. Ložnice s osudovou manželskou postelí je na závěr vyčleněna jasným světlým svícením.
Oproti tradičním pojetím Otella Keith Warner, nejen v Královské opeře zavedený režisér, který má na svém kontě na 150 inscenací ve dvaceti zemích, nepřinesl vlastně (pro mnohé naštěstí) nic výrazně nového a důsledně se držel příběhu a hudby s akcentem na násilnický svět mužů – válečníků s bojovými scénami. Úvod je efektní, nicméně poněkud triviální - před zavřenou oponu vystoupí Jago, v jedné ruce má bílou a ve druhé tmavou masku; tu bílou odhodí a černou vyzvedne do výše. Teprve na tento povel začne hrát orchestr, zvedne se opona, padne čelní stěna a odkryje se pohled na lid v přístavišti za prudké bouře s úzkostí sledující, zda Otello z běsnění živlů vyvázne živý. Warner se pak soustředil na detailní prokreslení vztahů mezi Jagem, Otellem a Desdemonou. Přesto se vkrádal pocit, že Jago je jen prvoplánově zvrácené monstrum, Otello se nechal manipulovat na zkušeného válečníka až příliš snadno a Desdemona jako by se trpně smířila s osudem už předem. Jago, posedlý nenávistí, nakonec žárlivostí zlomenému a „na lopatkách“ ležícímu Otellovi vítězně brutálně narazí na obličej onu černou masku z prologu – a učiní tak definitivně z chrabrého vojevůdce bezmocnou trosku. Vítězný triumf zla je však již dokonale vyjádřen hudbou a libretem a bylo by lépe ponechat na představivosti diváků, jak se sami s Otellovým pádem srovnají. Tragické finále navíc Warner pokazil tím, jak aranžoval závěrečnou Otellovu sebevraždu – když poté, co Desdemonu udusí polštářem, odejde za pelest postele. Když se opět objeví, z jeho bělostné košile odkapává čím dál tím víc rudá tekutina, která zašpiní i povlečení a Desdemonu. V detailních záběrech kamery to byl ani ne béčkový, ale céčkový horor.
Inscenace Otello. Kai Rüütel jako Emilia a Marie Agresta jako Desdemona.
Tyto kritické poznámky ale nic nemění na tom, že sólisté, sbor i orchestr podávali výkony hodné Královské opery jako jedné z nejprestižnějších operních scén. Sir Antonio Pappano, už patnáct let hudební ředitel tohoto londýnského divadla, nezapře své italské kořeny a jeho temperament dodával Verdiho vrcholné partituře doslova výbuchy emocí. Ta „amplituda“ výrazu byla obrovská od úvodní bouře v burácejícím fortissimu přes jásot oslav, Jagovo démonické credo ke ztišené modlitbě Desdemony. A nezdálo se, že to jsou jen kouzla zvukařů.
Opery na zámcích a přenosy Popelky a Únosu v Operním panoramatu Heleny Havlíkové |
Největší zájem byl ovšem soustředěn na návrat Jonase Kaufmanna. Byl to návrat přesvědčivý – ale ne triumfální. Kaufmann vládne pevným spinto tenorem temné barytonové barvy. Navíc má neodolatelné osobnostní kouzlo a vyzařování. Tyto kvality v roli, kterou on sám označil jako Everest mezi tenorovými party, jeho návrat potvrdil. V souladu s Warnerovou režií podtrhl především dramatický, mužný charakter Otella – vynikla tak určitá bezradnost tohoto vojevůdce při chování k Desdemoně a hlavně pak jeho devastace démonem žárlivosti. Kaufmannův projev však působil příliš silově - ve srovnání například s jeho mnohem plastičtějším Wertherem, Massenetovým i Pucciniho rytířem Des Grieux, Faustem, Donem José i wagnerovskými rolemi, ale především s jeho interpretací Schubertovy Zimní cesty.
Italskou sopranistku Marii Agrestu, představitelku Desdemony, u nás známe z koncertu s Petrem Nekorancem v lednu loňského roku. V porovnání například s Gabrielou Beňačkovou nebo Renée Fleming je i díky svému důraznému, méně lyricky zaoblenému hlasu Desdemonou energičtější ve své umanutosti přimlouvat se za Cassia. Přitom si neuvědomuje, že právě tím Otella dráždí a stupňuje vzájemnou neschopnost jejich domluvy, kdy on trvá stejně umanutě na kapesníčku. Italský barytonista Marco Vratogna je ideální typ pro ďábelského intrikána Jaga s jeho zvrácenou pomstychtivostí, který s takovým potěšením rozpoutá nezvladatelnou Otellovu žárlivost. I svou urostlou postavou vzbuzuje respekt, který potlačuje jeho úlisné manipulátorství jako další důležitou vrstvu Jagova charakteru.
  |
Shodou okolností o den později jsme mohli na ČT art vidět poslední část sedmidílného italského životopisného seriálu Verdi, věnovanou právě Otellovi. Obsahoval i pokus o rekonstrukci toho, jak asi vypadala jeho premiéra ve Scale. Obzvláštní důraz autoři seriálu položili na Verdiho účast při zkouškách - vzrušeně pobíhá v zákulisí mezi divadelní mašinérií s válci navozujícími iluzi mořských vln a velí kulisákům, kdy ztišit bouři a déšť vyráběné bouřkostrojem a plechem. A nespokojen s teatrální kašírovanou sebevraždou premiérového Otella tenoristy Francesca Tamagna osobně „předehrál“, jak si představuje závěr opery a skácel se k zemi tak věrohodně, že libretista Boito podlehl panice, zda Mistra nepostihla mrtvíce. Těžko dnes vědět, jak to tenkrát při zkouškách na Otella skutečně bylo, ale rozhodně může být takto pojednaný závěr i pro dnešní inscenátory inspirativní.
Celkově však byl přenos londýnského Otella především velký hudební a herecký zážitek a je skvělé, že ho Kino MAT zprostředkovalo. U nás se díky systematickému marketingu během deseti let zabydlely přenosy z MET natolik, že vytlačují konkurenci přenosů z jiných operních domů. Je to škoda, protože evropské inscenace jsou úrovní sólistů přinejmenším srovnatelné a přinášejí zajímavější, jakkoli mnohdy kontroverznější přístupy, než konzervativnější MET. Vzdorovat dominanci MET se vedle pražského Kina 35 Francouzského kulturního institutu, který se dle svého poslání zaměřuje na francouzskou operní produkci především z Pařížské národní opery a festivalu Aix-en-Provence, se tak od počátku letošního roku přenosy z Královské opery snaží právě pražské Kino MAT - alespoň ve skrovných podmínkách sálku pro padesátku diváků. Přenosy inscenací z londýnské Covent Garden jsou jinde ve světě zavedené a přebírá je tisícovka kin ve třicítce zemí. Nabídka operních (ale i baletních) přenosů na následující sezónu je rozhodně lákavá – Kouzelná flétna v režii Davida McVicara, nové nastudování Bohémy Richardem Jonsem, Rigoletto, Tosca, Rigoletto, Macbeth.
Giuseppe Verdi: Otello Hodnocení: 80 % |
Inspirace na dny příští
Jacques Offenbach: Orfeus v podsvětí. Český překlad textu písní Ivo Fischer, Jan Fischer, české dialogy Ivo Fischer, Šimon Caban, hudební nastudování Jan Chalupecký, režie Michal Caban, Šimon Caban, scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Jan Kodet, světelný design Pavel Dautovský, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Orfeus – Josef Moravec / Richard Samek, Eurydika – Lenka Pavlovič / Jana Sibera, Komediant - Peter Strenáčik, Veřejné mínění - Lenka Šmídová / Yvona Škvárová,
Pluto / Aristeus - Jaroslav Březina / Martin Šrejma, Jupiter - Jan Ježek / Ivan Kusnjer, Juno - Jitka Svobodová / Simona Procházková, Diana - Sylva Čmugrová / Michaela Zajmi, Venuše - Andrea Tögel Kalivodová / Jana Sýkorová, Amor - Barbora Řeřichová / Yukiko Kinjo, Mars - Tomáš Bartůněk / Peter Paleček, Jean Styx / Merkur - Petr Horák / Tomáš Kořínek, Minerva - Gabriela Pešinová / Tereza Růžičková. Orchestr a Sbor Státní opery. Státní opera v Hudebním divadle Karlín, 1. premiéra čtvrtek 6. července, 2. premiéra pátek 7. července 2017 19:00 h.
W. A. Mozart: Figarova svatba. Metropolitní opery v New Yorku (1998). Dirigent James Levine, režie Jonathan Miller. Účinkují: Hraběnka - Renée Fleming, Zuzana - Cecilia Bartoli, Cherubín - Susanne Mentzer, Hrabě - Dwayne Croft, Figaro - Bryn Terfel a další. Dirigent J. Levine. (185 min). ČT art, pondělí 3. července 20:20 - 23:25 h.
Operní léto ve Vídni (2/7). Jacques Offenbach: Die Rheinnixen (Rýnské rusalky). Velká romantická opera o 4 dějstvích, libreto Nuitter (Ch. L. E. Truinet) a skladatel, německá verze Alfred von Wolzogen. Osoby a obsazení: Conrad von Wenckheim, velitel žoldnéřů ve službách falckého kurfiřta (Dalibor Jenis), Franz Waldung, kapitán žoldnéřů ve službách falckého kurfiřta (Piotr Beczala), Gottfried, lovec (Peter Klaveness), Hedwiga, hospodářka na pachtovním statku v Sickingenu na Rýně (Nora Gubisch), Armgarda, její dcera (Regina Schörg), Rusalka (Gaële Le Roi), Voják a Sedlák (Uwe Pepper). Zpívá Sbor Lotyšského rozhlasu, sbormistr Sigvards Klava, hraje Národní orchestr v Montpellier, řídí Friedemann Layer. Záznam z koncertního provedení na Festivalu Radio France v Montpellier, z 30. července 2002. Nahrávka vydavatelství Accord. Připravil a uvádí Libor Dřevikovský. Český rozhlas Vltava sobota 8. července 19:00 h.
Giuseppe Verdi: Aida. Aida (Hui He), Amneris (Giovanna Casolla), Radames (Fabio Sartori), Ramfis (Adrian Sampetrean), Amonosro (Andrzej Dobber). Záznam představení z veronské Arény, ČT art pondělí 10. července 20:20 - 22:45, pondělí.
