Lidovky: Je pravda, že Chlast měl být původně oslavou alkoholu? Proč se změnil v tragikomedii, která ukazuje i negativní dopady pití?
Ano, náš první nápad bylo oslavit alkohol a všechny ty fantastické věci, kterých se pod jeho vlivem dosáhlo. Ale se spoluscenáristou Tobiasem Lindholmem jsme si brzo uvědomili, jak fascinující je, že něco, co dokáže změnit světovou historii a povznést lidské konverzace, zároveň lidi zabíjí a ničí rodiny. Také jsme cítili určitý morální závazek, proto jsme začali zkoumat i odvrácené stránky pití.
Lidovky: Film nyní vypráví o krizi středního věku čtyř učitelů, kterou řeší celodenním popíjením. Máte k těmto postavám blízko?Všem z nich rozumím. Nežiju ale jejich život a bohužel se můj život stal ještě tragičtějším, protože jsem před rokem a půl přišel o dceru. Na krizi středního věku a podobné luxusní problémy od té doby nemám místo. Ale chápu, co to je být mužem ve středním věku. Řekl bych tedy, že jde o velmi osobní, ale ne soukromý portrét.
Lidovky: Tragická smrt vaší dcery při autonehodě musela ovlivnit celý proces natáčení…
Samozřejmě. Změnila všechno. Ida měla k těm čtyřem hercům velmi blízko, znali ji od narození. Štáb mě po její smrti podpíral, abych mohl pokračovat. Pokud v tom filmu cítíte lásku a starost o druhé, vychází to z toho. Pokud se u toho filmu smějete, může to být tím, že čtyři mí nejbližší přátelé se snažili rozesmát svého režiséra v době, kdy to nebylo možné. Nebyli jsme si ani jistí, jestli ten film dokončíme. Ida zemřela čtyři dny po začátku natáčení a všechno se zastavilo. Tobias Lindholm musel na chvíli převzít otěže. Ale několik věcí mě přimělo pokračovat.
Psychiatři mi říkali, že pokud můžu jíst a mýt se, měl bych se pokusit vrátit do práce. Nejdůležitější byl pro mě ovšem dopis, který mi Ida poslala dva měsíce před tím. V něm psala, jak moc tento projekt miluje. Ona ke mně byla jinak dost přísná. Pokud jsem si třeba oblékl barevné triko, hned mi řekla, že panikařím ze svého věku. Ale na Chlast byla hrdá. Tak jsme se rozhodli ten film natočit pro ni, na její památku, to nám dávalo smysl. A také jsme se rozhodli povznést ho z jednoduché komedie o alkoholu na snad něco víc – film o životě, film, který život oslavuje.
Lidovky: Chlast tak vypráví i příběh uzdravení, nacházení sebe sama. Máte pocit, že každému novému začátku předchází nějaká destrukce?
V tomto případě ano. Ti čtyři musí rozbít svou každodennost, jejich chování je reakcí na počestnost a rozumnost, na strach z průměrnosti. A krásná katastrofa, u níž skončí, jim nabízí příležitost ke změně.
Lidovky: Změnil by se příběh, kdyby do onoho kvarteta patřila i žena?
Určitě by se změnila jeho dynamika. Otevřenost a obnaženost mezi těmi čtyřmi muži vychází i z toho, že mají vše společné, včetně pohlaví. Jinak by to nefungovalo.
Lidovky: Jak vypadá dynamika mezi vámi a Tobiasem Lindholmem, který je sám také úspěšným režisérem a s nímž jste napsal už čtyři filmy?
Nejdřív spolu mluvíme a mluvíme. U Chlastu jsme dlouho hledali příběh, měli jsme jen nápad na film o alkoholu. Absolvovali jsme tedy milion obědů u coly, příběh jsme ale našli, až když jsme narazili na tu alkoholovou teorii, že se člověk rodí s deficitem půl promile. Což vlastně ani není teorie, jen něco, co někdo řekl.
Pak jsme postavy proměnili v učitele – a tím se to rozjelo. Když začneme psát, jsme jako cyklistický tým. Jednou jsem já vpředu, napíšu deset stran scénáře, pošlu je Tobiasovi, ten je přepíše. Pak si to vyměníme a tak dokola.
Lidovky: Jak pracujete s Madsem Mikkelsenem, který díky Chlastu získal Evropskou filmovou cenu pro nejlepšího herce?
Mads vyrůstal ve stejném prostředí, na stejných filmech, se stejnými hrdiny, takže si dost rozumíme. Je to můj blízký přítel, bydlí i blízko nás a tím, že mě zná tak dobře, věří mým rozhodnutím. Můžu ho tedy tlačit mimo jeho konformní zónu, možná i k něčemu velmi osobnímu. Ta role s jeho životem nemá nic společného, ale i tak mu je blízká. Hodně se v ní otevřel. Když skončíme záběr, jen podle toho, jak řeknu stop, pozná, co přesně má udělat příště jinak. Díky naší vzájemné důvěře a oddanosti dokázal na konci Chlastu tančit. Byl z toho dost nervózní. Já také, ale jsem rád, že jsem na tom trval. Je to krásná scéna.
Lidovky: Využili jste při natáčení herectví podle Stanislavského metody?
Na place jsme alkohol nepodávali. Herci museli vydržet dvanáct hodin pracovat, navíc po opilecké scéně třeba museli řídit. A jsou to herci, očekávám, že budou hrát. Ale měli jsme takový alkoholový výcvikový tábor. Zkoušky, na nichž se alkohol podával. Hrát opilého do jednoho promile je jednodušší, protože hraní, to je hlavně skrývání.
Předstíráte, že nejste opilý nebo že nejste zamilovaný. Po jednom promile už ale začínáte padat, působíte hloupě a vypadá to, že přehráváte. To jsme tedy museli nacvičit. Pokud jste hodně opilý a spadnete, nechráníte se, prostě sebou bacíte o zem. Na natáčení takových scén proto potřebujete kaskadéra a vycpávky – herci museli všechno přežít a pracovat celý den.
Lidovky: Vy jste vyrostl v komuně, spoluzaložil jste hnutí Dogma 95 i natáčení filmů je komunitní záležitost. Obsahuje také Chlast touhu po komunitě?
Určitě. Vždycky mě přitahoval společný zážitek, pocit pospolitosti. A ten se posiluje, pokud spolu riskujete. Vyrostl jsem s partou hipíků akademiků, kteří zničili rodinný systém a vymysleli nový způsob společného žití. I Dogma bylo spojené s velkým riskem, řada lidí mi říkala, že s těmi pravidly, jak filmovat, pácháme profesní sebevraždu.
Bylo to jako skočit z útesu, ale spolu a ruku v ruce. To vám dá dokonalý pocit solidarity. Když se podíváte na Chlast, najdete tam něco podobného. Čtyři osamělé bytosti, jejichž životy se zasekly v průměrnosti. Pak spolu skočí z útesu a to mezi nimi vytvoří pocit skupiny, z něhož čerpají sílu.
Lidovky: Co si myslíte o dánské alkoholové kultuře? Ve světě nemá moc dobrou pověst.
Vím a existuje dost dobrých důvodů, proč ji kritizovat. Někdy je dost šílená. Máme tradici vánočního oběda, při němž se porušují všechny společenské hranice, až se z pracoviště stane místo anarchie. Máme tradici, kterou ukazujeme ve filmu, při níž děcka běhají podél jezera, pijou a zvrací. Divné je, že jsem na to trochu hrdý, i když si to nemůžu vůbec obhájit.
Chlast ale není jen o pití, je o něčem nekontrolovatelném. O tom, že trváte na tom, že budete iracionální. Má žena je chytřejší než já, kromě herečky působí i jako farářka, a když se jí ptám, co je ono nekontrolovatelné, říká: Je to jako zamilovat se. Při tom taky nemáte kontrolu. Nebo jako dostat nápad, ten si nemůžete koupit online.
Žijeme v době, kdy se všechno měří. Když se hýbete, váš mobil vám měří kroky. Pokud máte děti ve škole, velmi brzo musíte plánovat budoucnost jejich vzdělání. Člověk má ovšem potřebu zažít i okamžiky bez dozoru. Proto existuje dánská alkoholová kultura. Dánové jsou racionální skupina hobitů, která čas od času musí nad sebou ztratit kontrolu.
Lidovky: Chlast získal minulou sobotu Evropskou filmovou cenu za režii, scénář, herce i jako film roku. Věřil jste ve vítězství?
Já jsem skromný Dán, nečekal jsem nic. Chlast pro mě ze všech mých filmů znamená nejvíc, jeho výhra mě tak samozřejmě těší.
