LN: Co vám v dětství vyprávěli rodiče o strýčkovi?
Maminka vzpomínala, jak na prázdniny jezdívali s rodiči na Českomoravskou vrchovinu do vesnice Studnice u Hlinska v Čechách a jak se Štěpánem řádili. Jak skákali do kupek sena a pořád se chechtali. Pomáhali totiž na poli při žních. Moje maminka byla Štěpánova sestřenice. Pak se mi vybavuje, jak vyprávěla, že Štěpán něco maloval, a protože mu padaly vlasy do očí, popadl nůžky, ustřihl si je a maloval dál. Pořád maloval.
LN: Kdy jste se poprvé potkali osobně?
Poprvé jsme se potkali v roce 1990, kdy jsme jeli s mým bývalým manželem poprvé na Západ – do Itálie. Bylo to nezapomenutelné setkání. Cesta stopem do severní Itálie, dům v Rugolu a Štěpán. Celý den tehdy popíjel s přáteli víno a radovali se z našeho setkání. Krátce po půlnoci někoho napadlo, že druhý den začínají prázdniny a že na cestu k moři je ideální vyjet právě teď v noci. Štěpán cpal do kufru auta peřiny a do nich lahve s vínem. Vyrazili jsme několika auty. Vzpomínám si, že jsem se na zadním sedadle bála, když jsme řezali zatáčky, ale pak jsem usnula. Když jsem se probudila, byli jsme v zácpě. Štěpán řídil a podával si okénkem s autem, ve kterém seděl jeho kamarád Mauricio, lahev s vínem. Vždycky se napil a podal ji zpátky. Naše cesta pak pokračovala. Štěpán fotil okna v kostelech v Umbrii, prolezli jsme kdeco, v noci jsme spali venku v peřinách a jednou nás probudily výstřely z pušek, protože právě tam, kde jsme spali, začal lov. Jedli jsme málo – ale naše uši, oči a duše byly dokořán.
LN: O čem jste se bavili?
Moc jsme se nebavili. Ženský přece mají vařit v kuchyni, a ne se vybavovat. Jestli jsme se bavili, tak očima. Nonverbálně. A to mě bavilo. Vnímala jsem ho všemi smysly.
LN: Jaké bylo vaše první setkání s jeho výtvarným dílem?
Znala jsem jeho ilustrace dětských knížek od dětství. Nejvíc mi přirostla k srdci Sie folgen dem Stern (Cesta za hvězdou). Fascinovalo mě, že může tak otevřeně psát a kreslit o betlémské hvězdě, o Ježíšovi, o Bohu. V Rugolu di Sarmede jsem pak viděla jeho fresky na náměstí av hospodách, kde mu místo honoráře slíbili, že může do smrti chodit na oběd zadarmo. A pak dům v Rugolu. Tam mě jeho fresky ohromily.
LN: Stojí ještě dneska ten dům?
Ano, je stále na stejném místě a je pořád stejný – díky Štěpánovu příteli Mauriciovi, který o něj pečuje. Jediný rozdíl je, že je víc poklizeno. Jak venku, tak uvnitř.
LN: Jak brali Štěpána Zavřela v Itálii?
Myslím, že si ho vážili a váží si ho dodnes. Vždyť je po něm pojmenováno náměstí a má své muzeum jak v Sarmede, tak na zámku Brazza nedaleko Udine.
LN: V Čechách je Zavřel skoro neznámý. Je na vině fakt, že nežil tady?
Určitě. Osud emigrantů je už takový. Vlast na něj zanevřela. Vymazala ho.
LN: Zavřel odešel z Československa v devětapadesátém roce. Neměla jste někdy chuť jít v jeho stopách?
Moje texty nejsou zlatí svatí, myslí si spisovatel Jáchym Topol |
Kdysi dávno jsem o emigraci uvažovala. A dokonce jsem se o ni se svým bývalým manželem pokusila. V batohu jsme měli adresu Štěpánova domu v Itálii –a právě kvůli této adrese nás vrátili z hranic zpátky.
LN: Dům v Rugolu jste napsala skoro dvacet let po Zavřelově smrti. Musela ta kniha uzrát?
Je to můj splněný sen, dávná touha, která se zrodila už při prvním setkání se Štěpánem. Napsat něco a poprosit ho, aby to ilustroval. V divadle Minor jsem v roce 1992 inscenovala jeho knížku Létající dědeček, představení se jmenovalo Létající ryba. Na Dům v Rugolujsem myslela dlouho. Bylo ale těžké najít nakladatelství, které by se chtělo pustit do práce: požádat o zapůjčení Štěpánových obrázků jak soukromé osoby, tak muzea a najít grafika, který by měl chuť vytvořit z reliktů fresek a obrazů ilustrace.
LN: Ale podařilo se to…
Podařilo se to proto, že v nakladatelství Book Docks jsou moji přátelé, kteří se nechali přemluvit, aby se mnou do Rugola zajeli. Dům je okouzlil. V tom domě totiž zpívá i ten, kdo neumí zpívat, a sní i ten, komu se nikdy žádné sny nezdají. Každý tam zatouží realizovat i ty nejdivočejší nápady. Ilustrace vyskakují ze stránek a lepí se čtenáři na ruce. Fresky vás vtahují do jiného světa. A tak se nakladatelství rozhodlo, že knížku vydá – a já jsem začala psát.
LN: Do jaké míry vás při psaní vedly Zavřelovy ilustrace, do jaké vaše vzpomínky?
Byl to souboj. Chtěla jsem, aby kniha byla poctou Štěpánovi, poctou jeho práci, jeho osobě, jeho existenci na tomto světě. Zároveň jsem chtěla, aby to byla knížka, která bude mít příběh, a to příběh, kterému budou rozumět děti. Moje vlastní vzpomínky se mi také draly do textu a totéž se dělo s obrázky. V muzeích v Itálii jsem si je všechny nafotila a pak vytiskla, ležely mi na stole a já psala a probírala se obrazy. Potom se objevil Jindra Čapek. Štěpánův kamarád, malíř a ilustrátor, který děj doplnil černobílými kresbami. Jsou to takové skoro fotografie úvodem každé kapitoly. Někdy mi připadá, že člověk je jako dům plný tajemství a že Rugolo, to je Štěpán Zavřel. Každý jsme takový nádherný dům.
