Poprvé jste tehdy málo známou čtveřici z Dublinu slyšel roku 1980. V knize říkáte, že vás nejvíc zaujala jejich "inspirativní nemotornost". Čím na vás tak zapůsobili, že jste se stal jejích popularizátorem ve francouzském tisku?
Setkal jsem se s Bonem ještě dříve, než jsem slyšel hrát U2. Byl to první Ir, kterého jsem kdy potkal a já zas jsem jedenadvacetiletý fanoušek punku a nové vlny. U2 byla jednou z těch nových kapel, o nichž tehdy psal časopis New Musical Express, což byla v té době pro milovníky punku něco jako bible. Okolnosti nebyly právě profesionální, byla to moje první reportáž a pro U2 zase nejspíš první rozhovor pro zahraniční tisk. Takže proti sobě stáli dva nezkušení lidé kolem dvacítky, taková kolize rozličných světů. Na tom koncertu nebylo moc lidí, ale Bono dokázal předat emoce a energii, byl ohromně spontánní. Neumím vysvětlit, čím to bylo, ale rozhodně byli výjimeční.
Přiznáváte ale, že jste U2 začátkem 90. let na čas přestal sledovat. Vzpomenete si proč?
Důvod, proč jsem je ztratil z očí, byla určitá krize vztahu k hudbě, kterou jsem si tehdy prošel. Začínal jsem jako hudební nadšenec a nikdy jsem nechtěl být jen neutrálním pozorovatelem. V polovině 80. let jsem ovšem cítil, že mě hudba už tolik nevzrušuje. A nevěděl jsem proč. Změna také nastala s úspěchem U2, který přišel s albem Joshua Tree roku 1987. Od té doby byli jedničkou světového roku, deska byla na špičce americké hitparády, U2 byli na obálce časopisu Time. Najednou z nich byly megahvězdy. Přitom Boho a Edge byli kluci, s kterými jsme u oběda probírali politiku a náboženství, ale najednou jsem měl pocit, že přistáli na jiné planetě. V jiném světě, v němž jsem se necítil doma.
V roce 1997 jste se ovšem rozhodl udělat pokus a požádal jste francouzský hudební časopis Les Inrockuptibles, abyste pro ně směl udělat rozhovor s U2. Chtěl jste tedy zjistit, jestli si vás Bono po třinácti letech, co jste spolu nebyli v kontaktu, stále pamatuje a také jak ho sláva změnila?
To jste shrnul perfektně. Neviděl jsem Bona třináct let, když jsem s ním mluvil naposled, bylo mu čtyřiadvacet a teď mu táhlo na čtyřicítku. Mohl se stát úplně jiným člověkem. Vlastně to byla taková nostalgická iniciativa, jako když se jdete podívat, co dělá vaše bývalá. S Bonem se z nás stali takoví odcizení přátelé. Když vyvinete takovou iniciativu, chcete se vlastně dozvědět o sobě tolik, co o tom druhém. Chcete se dozvědět, proč jste se odcizili, byl jsem zvědavý, o čem bychom spolu mluvili. Nechtělo se mi psát email managementu, že jsem ten Michka ze starých dob, potřeboval jsem profesionální situaci jako dobrou výmluvu. Z nějakého důvodu měl za to, že na rozhovor přijde žena. Když mě viděl, vypadalo to, jako kdyby ho někdo zastřelil. Beze slova mě objal a potom jsme vlastně navázali na konverzaci z dávných dob.
Jak jste vnímal Bonův zájem o problémy Afriky? Nezačal Bono jednat z pocitu viny za to, jakou slávu jim přinesl koncert Live Aid v roce 1985, který měl nejvíc pomoci Africe?
Musím přiznat, že jsem vůbec nebyl naladěný na stejné vlně a vlastně nevím proč. Můj politický původ je radikální, téměř anarchistický, o společnosti jsem v dospívání neměl valné mínění a občas nemám ani dnes. Moc se mi nelíbili rockeři, kteří vypráví, jak jim záleží na Africe, většina z nich navíc hrála strašnou hudbu. Punk byl přeci proti všemu pokrytectví. Pamatuju si ale, že jsem byl pyšný, že tam U2 hrají - znamenalo to, že dosáhli určité úrovně. Ale ta akce samotná... Pamatuju se, jak zpěvák Elvis Costello řekl: Je hrozné, že muselo na pomoc Africe zaznít tolik špatné hudby. Nebylo jednodušší prostě vypsat šek? Vlastně jsem si myslel totéž.
Není tedy možné, že rockové hvězdy nakonec měly z celé akce pocit viny?
Věc je složitější. Jeden z důvodů, proč se Bono angažuje pro Afriku, jsem pochopil až při psaní této knihy. Ještě v polovině 19. století bylo Irsko poslední západní zemí, která trpěla hladomorem. Myslím, že pro Iry je to hluboce vnitřní pocit: Před sto padesáti lety jste nás nechali umírat hlady a nikdo na světě nehnul prstem. Nedělat nic pro Afriku by nebylo správné. A připočtěte k téhle atavistické paměti Bonovu víru.
Když mluvíte o víře, překvapilo mě, že Bono vzpomíná na to, že mu jeho otec vztah k Bohu přál a zároveň záviděl. Pro vás jako volnomyšlenkáře nebylo náboženství v písních U2 obtížné?
Měl jsem sice maďarskou chůvu, která byla hluboce věřící katolička, ovšem to se časem poztrácelo. Musím říci, že vlastně lidem víru závidím, mají něco, co mi chybí. Nehledím tedy na ně svrchu. V době, kdy jsem U2 poznal, se mi prostě líbila jejich hudba. Rock není žádným nástrojem přesných myšlenek, spíš na vás působí energií a vírou v širším slova smyslu: vzpourou, sociálním komentářem. U U2 se sešlo několik vlivů: punk, tradiční irská hudba, bylo v nich i něco, co jsem pamatoval u hardrockových kapel 70. let. Bylo v nich cosi tradičního, ale upřímně řečeno, ten křesťanský element nebyl pro mě v začátcích nijak v popředí.
Váš rozhovor s Bonem často krouží kolem zásadní otázky: Je možné udržet přirozený a spontánní vztah s někým, kdo se stane superhvězdou?
Chtěl jsem tedy zjistit, jestli je to možné. Odpověď je v knize a zní: Ano.
Ale moc a sláva přeci každého změní, nebo ne?
Změnila určitě i jeho, to nemá smysl zapírat. Má něco, čím si v životě udržuje rovnováhu mezi protiklady. Je performer, herec, komediant. Neustále překypuje nápady. Rocková hvězda je jen jednou z jeho rolí, kterou občas hraje. Přechází z jedné do druhé, jiný je v rodině, s kamarády nebo světovými politiky. Vlastně se ho na to ptám na konci knihy: Kdo to vlastně je Bono? Co všechny ty role spojuje? Na chvíli odmlčel a řekl, že neví.
Znáte Bona 25 let - když srovnáte, jak na vás působil tehdy a teď, jak se jako člověk změnil? Jaké změny jste na něm obdivoval a které vám naopak přišly špatné?
Pokud jsem narazil na změny k horšímu, tak byly, takříkajíc v mém vlastním táboře. Změnilo se mé chápání. Řekl bych, že jsem se stal obětí nového náboženství, či lépe řečeno pověry, která nade vše klade slávu a celebrity. Považuju to za nebezpečnou nemoc. Na obdivu ke slávě není nic hrozného, pokud jej dokážete překonat. Když se z nich stanou obdivovatelé člověka, jehož považují za nedosažitelného, je to hloupé. Tahle kniha pro mě možná byla určitou terapií, protože jsem si potřeboval ověřit, že Bono je stejný člověk, jakého jsem znal v mých jednadvaceti letech. Jen je prostě talentovaný a má rád svou práci. V určitém směru ta kniha možná pomohla i jemu, protože se v určitém bodě své dráhy cítil odcizený vůči lidem jako jsem já, s nimiž byl spojený na úplném začátku své kariéry.
Bono o vaší knize hovoří jako o příležitosti uklidit si doma, uspořádat si minulost. V srpnu 2001, v době Elevation Tour, ztratil Bono otce, s nímž neměl právě jednoduchý vztah. O pár měsíců souhlasil s vaší nabídkou na knižní rozhovor. Měl jste pocit, že Bonovi pomáháte utřídit si dostavadní život a hlavně jeho vztah k otci?
Máte naprostou pravdu, Bono se chopil příležitosti nejen říci o sobě to, o čem doposud nemluvil, ale také podle mého si podvědomě potřeboval urovnat věci sám v sobě. Jak mi řekl už na začátku, není člověkem, který se rád zastaví a ohlédne nazpět, spíš se stále dívá do budoucna. Myslím, že mě vlastně použil jako pomoc v nouzi, náhražku za terapeuta, což mi samozřejmě lichotí a já doufám, že jsem to použil k dobrému. Ale musím říct, že to bylo skutečně zvláštní.
V knize se Bona ptáte, do jaké filmové nebo literární role by obsadil své spoluhráče. Do jaké role byste zpěváka U2 obsadil vy?
To vážně nevím. O tom bych musel chvíli přemýšlet... Možná Mojžíš a jeho deset přikázání. Bono mi nepřipomíná žádnou fiktivní postavu, spíš živého a nevypočitatelného člověka. Mně knihy a sny baví, stejně tak i tištěné slovo, ale on je mužem činu a žije v reálném světě. Vlastně to považuji za výraz jeho víry - že myšlenky musejí i se svou hloubkou a pravdivostí být doprovázeny činy. Že není rozdělení mezi duchovním a materiálním světem.
Šlo s knihou všechno hladce?
Loni v lednu už měla jít kniha v USA do tiskárny, ale já jsem pořád nemohl Bona dostihnout, aby si text přečetl a editoval, stále měl spoustu práce. Jednoho dne mi zazvonil telefon a Bono říká: Mám pro tebe neodolatelnou nabídku: Přijedu do Francie a za den a půl si knihu spolu pročteme. Říkám, že už je pozdě, protože dnes má kniha odejít do tiskárny. Odvětil, že to nevadí, uděláme to i tak. Musel jsem tedy zavolat americkému vydavateli a říci, že musíme vydání pozdržet, protože v něm budou změny. Z plánovaného dne práce byl ovšem týden, pracoval jsem jak mezek a rukopis byl nakonec o několik desítek stran delší. Bono přidával další řádky, jako kdybychom si vraceli míč. Kniha je tedy nakonec podobnější divadlu nebo scénáři, víc než biografii. Jenom jsem musel snad pětkrát domů a vysvětlovat, proč ještě nepřijedu.
V knize píšete, že jste si často telefonovali. Máte v mobilu číslo na Bona?
Takže si pište...
