Kdo mohl, odjel z New Yorku pryč. Spousta mých přátel onemocněla, říká fotografka Marie Tomanová

LN: Jak vypadá život v New Yorku nyní, když začíná polevovat pandemie?
Karanténa se sice pomalu rozvolňuje v částech státu New York, ale v samotném New York City, kde žiji, je konec karantény a navrácení k nějaké formě „normálního“ života stále v nedohlednu. Na začátku pandemie lidé nemoc nebrali moc vážně a nenosili ani roušky. Člověk měl téměř pocit, že to bude jen dočasná situace a vše za pár týdnů přejde. To se ale změnilo a je jasné, že situace má mnohem větší a hlubší dopad, než si kdo uměl představit. Velmi si vážím Andrewa Cuoma (guvernér státu New York, pozn. red.), který vnáší aspoň trochu světla a informovanosti do současné situace. Virus má v NYC velmi zásadní dopad, spousta mých přátel onemocnělo a pár mých vrstevníků se dokonce potýkalo s náhlou mrtvicí o které se teď uvažuje jako o dalším projevu onemocnění covidem-19. Strach o zdraví je všudypřítomná realita, ať už jste v jakémkoliv věku a definuje naši realitu.

LN: Dokážete si představit, jak bude život v NYC vypadat, až všechno odezní?
Postkoronová doba by měla obnášet spoustu změn. Ať už se týkají navrácení do ulic plných lidí nebo toho, jak se chovat v přecpaném metru v době špičky. Je to realita, kterou si zatím představit neumím a bez vakcíny zní dost děsivě a nekontrolovatelně. V tento moment je NYC stále neobvykle tiché a prázdné. Dá se jít z East Village na 5. Avenue prostředkem ulice aniž by člověk potkal mnoho aut nebo kolemjdoucích. Je to zvláštní pocit a rozhodně jsou ve vzduchu cítit obavy a pocit úzkosti. Jarní NYC, které by touto dobou tepalo živelnou energií studentů, čerstvých absolventů a nespočtem večírků a mejdanů v barech a parcích, je v paralýze. Všichni jsou opatrní a kdo mohl, odjel z města pryč.

LN: Zasáhla pandemie hodně do života lidí ve vašem okolí?
Co se týká mých přátel v NYC, ovlivnila úplně každého, i když třeba v trochu jiném směru. Zavřené školy, univerzity a koleje přinutily většinu mladých lidí odjet z NYC zpátky domů a vypadá to, že některé univerzity neotevřou ani na podzim a pojedou jen online. Spousta mých uměleckých přátel se bokem živí jako barmani či pracují v kavárně a jsou teď bez příjmů. Přitom nájmy v NYC jsou stále tragicky vysoké, takže hodně lidí žije v nejistotě. Novým standardem jsou fronty před obchodem na nákup jídla a vyprodané základní potraviny.

LN: To zní dost šíleně.
Nezaměstnanost představuje obrovský problém a bude zřejmě ještě hůř. Extrémně špatný lídršip prezidenta Trumpa, který situaci fatálně podcenil a nedokázal vést státy k jednotné, rychlé a efektivní reakci, vystavil obyčejné lidi riziku, které se nejvíce dotkne právě jich. Nezaměstnanost, špatně dostupné zdravotnictví, nedostatečné krizové financování veřejného školství – to vše se odrazí převážně na slabších skupinách americké společnosti, u kterých jsou velké sociální rozdíly. A z úplně lokálního hlediska – spousta mých oblíbených restaurací v East Village a na Lower East Side bojuje o přežití a hrozí, že už znova neotevřou. Stejný osud potká určitě řadu dalších podniků jiných odvětví. Plný dopad pandemie pocítíme, až se vše začne znovu otevírat a člověk zjistí, kolik skvělých projektů, podniků, galerií a ikonických newyorských malých barů nepřežilo.

LN: Existují v New Yorku podobné akce na podporu umělců, jako byl v Praze například NIC 2020: Festival který neexistuje nebo projekt Umění pro město?
O podobných projektech, které by iniciovalo přímo město, nevím. Ale koluje tu mezi umělci spousta doporučení na tísňové granty, které organizují různé instituce. Zároveň se objevuje hodně skvělých projektů, v rámci nichž jednotliví umělci prodávají svá díla za přátelské ceny a výdělek pak putuje na podporu zdravotníků a organizací bojujících s pandemií. Za zmínku určitě stojí Dream Sequence Editions, kde si můžete pořídit například tisk Ebecho Muslimové, která loni bleskově vyprodala svou sólo výstavu v Magenta Plains na Manhattanu, triko s fotkou Ryana McGinleyho nebo archivní tisk mojí oblíbené Sandy Kim a Petry Collins.

LN: Jak karanténu zvládáte vy osobně?
Pro život na Manhattanu je typické, že se pořád něco děje, chodí se na vernisáže, akce, módní přehlídky, focení, networking, setkání s novými lidmi, kafíčka, brunche, večeře... Člověk tráví minimum času doma a většina věcí se odehrává právě v ulicích města samotného. To se od základu změnilo a poprvé jsem si plně uvědomila, jak malý je náš jednopokojový byt v East Village. Nemáme zahradu, dvoreček, bazén ani balkon. Takže ložnice a obývák slouží střídavě i jako kancelář pro mě i pro manžela, ateliér a prostor na cvičení. Člověk si najednou uvědomí, jak je limitovaný a že NYC není tak skvělé, pokud je vše zavřené. Přednosti tohoto velkoměsta jsou pryč a na začátku to bylo trochu depresivní. Vyrovnala jsem se s tím tak, že jsem si nastavila nový režim. Vstáváme kolem šesté ráno, jdeme na ranní zdravotní procházku, když celé město ještě spí, a pak se věnujeme osobním a pracovním projektům. Stíhám teď i věci, na které předtím nikdy nebyl čas, tak z toho mám radost.

LN: Jak dlouho už jste zavření doma?
Máme za sebou devět týdnů a užíváme si, že poprvé za náš vztah nemusí ani jeden z nás nikam spěchat. Karanténu s námi doma tráví i náš kocour.

LN: Musela jste zrušit některé nasmlouvané projekty?
Měli jsme to štěstí, že jsme ještě před karanténou stihli s kurátorem Františkem Fekete otevřít mou výstavu v Galerii 35m2 v Praze. Představuji tam novou sérii děl It Was Once My Universe vytvořenou během mého prvního a dlouho očekávaného návratu domů, po osmi letech strávených v Americe. Tato série je daná do kontrastu se syrovým a osobním dokumentem fotografií z mého každodenního života v Mikulově v letech 2005-2010 před odletem do USA. Výstava byla pár dní po vernisáži uzavřena, ale s radostí oznamuji, že znovu otevře 25. května a bude k vidění až do 19. června.

LN: A v Americe?
Tam se přesunulo vše ostatní, co bylo naplánované od půlky března. V dubnu jsem měla otevřít výstavu v galerii C24 v newyorské Chelsea, která je teď plánovaná na pozdější termín. Léto jsem měla strávit na sympóziu v Mikulově a poté odjet na roadtrip po Norsku a otevřít sólo výstavu v Oslu. Jak bude vypadat léto pořád ještě netuším, ale pravděpodobně se vše přesune na jaro/léto 2021. Také chystám výstavu a limitovanou kolekci oblečení v Tokyu, která by měla otevřít v srpnu, tak uvidíme zda to vyjde.

LN: A váš profesní život?
Co se týče focení pro časopisy, zhatila mi karanténa projekty, na které jsem se moc těšila s Vogue Czechoslovakia, americkým GQ, V Magazínem, New York Magazínem a italským Lampoon. Těsně před karanténou jsem ještě stihla v Los Angeles nafotit Devon Lee Carlson a Jesse Rutherforda pro britský Dazed a Dazed China. Bylo to skvělé focení, tak mám radost, že aspoň to jsme stihli.

LN: Na čem teď momentálně pracujete?
Chystám velkou výstavu pro České centrum v Berlíně v rámci Evropského měsíce fotografie, která bude na podzim. Zároveň mám konečně čas pustit se do řádného archivování negativů. A také pokračuji ve focení portrétů, tentokráte z dálky, zachycující kamarády a umělce, kteří zůstali během pandemie na Manhattanu.

LN: Jako fotografka pracujete často s lidmi. Myslíte, že se po odeznění pandemie vrátí vše do původních kolejí, nebo se profese fotografa bude muset proměnit?
Lidé budou určitě opatrnější a myslím, že nastane alespoň částečný návrat k základním hodnotám typu najímání fotografa v místě a práce s menším týmem lidí. Včera jsem se bavila s editorem New York Magazínu a říkal, že kromě spousty nových bezpečnostní regulí, se vše obrátilo právě k těm základům – žádné lety, hotely a obrovská produkce kolem. Mně tato situace vyhovuje. Nejradši pracuji sama. Na focení portrétů to funguje nejlépe, dává mi to prostor vytvořit si vztah s fotografovaným mnohem jednodušeji než když je kolem velký tým lidí.

LN: Mezi výtvarníky se začíná mluvit o novém uměleckém směru “postkoroně”. Pozorujete něco podobného i mezi fotografy?
Nevím jestli není na takové definice ještě moc brzy. Většina fotek, co se objevují v mojí sféře, je dokumentární a silně se zaměřují na koronavirus a aktuální situaci. Z mého pohledu jsme pořád ještě na začátku a to, jak virus ovlivní společnost, se ukáže průběžně. Máme před sebou návrat do nového normálu a možné budoucí vlny pandemie na podzim a příští rok. V umění se to určitě nějak odrazí. Spousta z nás přemýšlí, co to vlastně znamená, přehodnocujeme význam blízkosti, intimity a oceňujeme obyčejné okamžiky, kterých bychom si dříve ani nevšimli.

LN:Máte ve svém okolí někoho, kdo se pandemií přímo inspiroval?Nejvíc jsou teď vidět asi oděvní designéři, neboť se zaměřili na výrobu roušek. Já jsem tu svoji dostala poštou od skvělé umělkyně a designérky Radky Salcmannové, která žije v Brooklynu. Pandemií se inspirovala třeba i Collina Strada, která vytvořila Quarantine kolekci 44 ojedinělých kousků oblečení a roušek, které nabízí v online dražbě v rámci Memorial dnu a jejíž výtěžek půjde na charitu.

LN: Přinesla vám osobně karanténa i něco dobrého?
Po dlouhé době jsem měla možnost přemýšlet o čase úplně jinak. Připomněla mi momenty z dětství, kdy sedět během slunného odpoledne na patníku před domem a zírat do dálky na mraky, bylo úplně v pořádku. Nikam se nehnat. Nemuset do práce zítra ani pozítří ani za týden. Je v tom obrovská svoboda a šance absolutně přehodnotit vnímání času a vlastních priorit. Nacházíme se v přelomové době uprostřed zásadních změn a čím více se teď změníme k lepšímu, tím více můžeme ovlivnit ostatní, aby jednali stejně. Jak moje máma vždycky říká: Všechno zlé, je k něčemu dobré.